Nevolnost mě přepadla při práci na zahrádce, moje tiché sténání nikdo neslyšel, přiběhl jen náš kocour. A pochopil, že je zle!
Obecně se říká, že nejlepším přítelem člověka je pes, mě ale zachránil náš kocour. Bydlím v malém městě, kde mají k sobě lidé sice blízko, ale o to více jsou k sobě nevšímaví. Myslím, že to je hlavně nešvar této doby, jsme si vzájemně jedno.
Před čtyřmi lety se mi při okopávání záhonku na zahradě udělalo nevolno. Posadila jsem se na zem a doufala, že to co nevidět přejde a budu v práci pokračovat.
Opak byl ale pravdou, začal se se mnou točit celý svět, hrdlo se mi sevřelo a cítila jsem, jak mi srdce buší ve spáncích.
Nemohla jsem ze sebe dostat hlásku, natož abych volala o pomoc. Manžel nebyl doma, šel na fotbal. Byla neděle a v okolních zahradách bylo živo, moje tiché sténání však nikdo nevnímal.
Nenechal se odehnat
V jednu chvíli se na mě zadíval soused, ale pak se zase otočil zády a vešel do domu. Chvilka naděje byla pryč. Jediný živý tvor, který stál jako uhranutý proti mně, byl náš kocour Marcipán. Jeho oči byly to poslední, na co si pamatuju.
To ostatní jsem už slyšela z vyprávění. Marcipán skočil oknem k sousedům a usadil se na stůl.
Právě obědvali, tak ho hnali koštětem ven. Než zavřeli dveře, byl kocour zpátky oknem a opět rovnou na stůl a hlasitě mňoukal. Nenechal se odehnat. Pochopitelně je rozzlobil a dostali zlost i na mě. Chytli kocoura a vběhli ke mně na zahrádku. Ale místo roztržky zavolali sanitku.
Můj hrdina
V nemocnici jsem si pobyla skoro měsíc, protože jsem prodělala infarkt. Kdyby mi kocour nepřivolal pomoc včas, nejspíš bych nepřežila. Manžel se o Marcipána celou tu dobu, co jsem nebyla doma, staral jako o malé dítě. A já poté také.
Jeho instinkt a schopnost přivolat pomoc se proslavila nejen v našem městečku, ale v celém dalekém okolí. Rozhodně vylepšil pověst koček, protože si po té události pořídili kočku hned v několika sousedních chalupách.
Karla (69), Vysočina