Chodila jsem s Petrem od střední školy a malovala si, že spolu budeme mít velkolepou svatbu, kupu dětí a budeme žít šťastně až do smrti.
Když jsme byli ve druhém ročníku na vysoké, něco se změnilo. Neměli jsme na sebe tolik času, ale já se utěšovala, že až dostudujeme, bude to lepší. Spousta párů to tak měla. Jenže Petr začal být odtažitý. Byla jsem ve třetím ročníku a intenzivně jsem se připravovala na státnice.
Uvažovala jsem, že vysokou skončím jen s bakalářským titulem, protože mě lákal skutečný život. Práce a rodinná pohoda s milovaným partnerem. S Petrem jsme se v tu dobu moc nevídali, tvrdil, že mě nechce rozptylovat.
Týden před zkouškami jsme se ale viděli. „Víš, přemýšlel jsem o nás. Nemyslím si, že by nám to vyšlo,“ oznámil mi. „A na to jsi přišel jak?“ nechápala jsem. „Já tě mám rád, ale neumím si představit, že bychom spolu byli manželé. Já tě asi nemiluji,“ řekl.
Cítila jsem se zraněná, zhrzená a na dně. Najednou jsem ztratila chuť na cokoli. Netoužila jsem dokončit školu, všechno mi bylo jedno. A právě v tomto hysterickém stavu jsem nasedla do auta.
Stačila chvilka nepozornosti
Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. V nestřeženém okamžiku, kdy jsem jen na vteřinu zavadila pohledem o kabelku, abych z ní vytáhla kapesník, jsem dostala smyk. Mokrá silnice udělala své.
Byl konec prvního květnového týdne a já jsem ho zakončila s jedním rozchodem dlouholetého vztahu, dvěma zlomenými žebry, naštípnutou holenní kostí a lehkým otřesem mozku.
Pobyt v nemocnici
Po tomto karambolu mi bylo jasné, že ke státnicím nepůjdu. Díky té těžké nehodě jsem si uvědomila, jak na mně ostatním záleží. Po dvou týdnech jsem se mohla zlehka hýbat, po měsíci jsem vyjela na zahradu.
Pro jistotu na vozíku, ale jelikož jsem s ním neuměla manipulovat, pomohla mi sestřička.
Pobyt na sluníčku se mi ale brzy omrzel, navíc začalo být nesnesitelné vedro. Chtěla jsem odjet sama, vždy jsem byla soběstačná. Mé skuhrání a trochu ostřejší slova zachytil další pacient nemocnice. Jmenoval se Karel.
Dělilo nás dvě stě kilometrů
„Mohu vám, slečno, pomoct?“ Hrdost šla stranou. Než mě spolupacient, jak jsem mu začala říkat, dovezl na pokoj, popovídali jsme si. On byl hospitalizován se zvýšenou sedimentací. S Karlem jsem trávila stále více času. Povídali jsme si, hráli jsme hry.
Možná nás spojilo i to, že v nemocnici nám dělali společnost o hodně starší lidé a my jsme jako vrstevníci k sobě našli cestu. Po měsíci a půl mé hospitalizace přišlo rozloučení. Karel odešel, ovšem vyměnili jsme si telefonní čísla. Jakmile se ale za ním zavřely dveře, bylo mi jasné, že už se neuvidíme.
Byl z Brna, já z Prahy, v nemocnici byl jen proto, že tu měl rodinného známého. Z nemocnice jsem odešla po dvou měsících. Začala jsem uvažovat, jak si zařídím nový život. Jediný cíl jsem měla v dokončení školy, ale co pak? Letní měsíce uběhly jako voda a já měla před sebou náhradní termín státnic.
Složila jsem je na výbornou. Začala jsem se poohlížet, co bych mohla dělat, a vzhledem k zaměření mého studia, hotelnictví, jsem se ucházela o post vedoucí recepce v jednom z pražských hotelů. Práce mě bavila, poznala jsem spoustu nových lidí.
Potřeboval nocleh
Najednou tu byla zima, první prosincový den. Na hotelu už byl klid. Najednou se mezi dveřmi objevil vysoký muž zachumlaný v kabátě, šále a čepici. Nebylo poznat, o koho jde, mě ale zamrazilo, ačkoli jsem mu ani pořádně neviděla do očí.
Pak si sundal čepici, šálu a já ho poznala. Byl to Karel! „Co tu děláš?“ zeptal se mě. „Pracuji,“ usmála jsem se. „Aha. No, já mám problém. Jsem tu na služební cestě a nikde není volné ubytování.
A jediný hotel, který mi byl doporučen, má pod palcem vlivná dívka, která už mě jednou odmítla,“ zažertoval Karel.
„Já jsem tě neodmítla!“ namítala jsem. „Vždyť jsi mi měla zavolat,“ hájil se. „Měli jsme se sobě ozvat navzájem,“ bránila jsem se.
Karel mi ovšem připomněl, že své číslo mi dal jen on, protože já jsem si hrála na nedostupnou a tvrdila jsem, že čísla nerozdávám na potkání.
Chtěli jsme být spolu
Karla jsem tenkrát zachránila a ubytovala ho v našem hotelu. A opět jsme navázali na letmé schůzky. Když měl po týdnu a půl Karel odjet zpět do Brna, nechtěla jsem si ho zase nechat utéct ze života. „A co kdyby ses tu ještě ubytoval? U mě tě to vyjde levněji,“ usmála jsem se.
Jeho pracovní závazky mu sice nedovolily více než tři dny, ovšem za tu dobu jsme si uvědomili, že se nechceme ztratit. Karel odjel zpět do Brna. Nic jsem od toho nečekala. Naše láska ale byla tak silná, že si ve své firmě domluvil přeřazení do Prahy.
Hned jsme spolu začali bydlet, vzali jsme se a dnes máme už desetiletého syna Kubu. A já si uvědomila, že ta tragická nehoda byla možná mým štěstím. Našla jsem svoji životní lásku, s níž jsem naplnila své sny.
Radka S. (49), Praha
