Na místech, kde došlo k nějakému neštěstí, se mohou i po dlouhých letech odehrávat tajemné věci, které ho stále připomínají!
Když jsem se rozvedla, prožívala jsem opravdu těžké období. Kamila jsem milovala z celého srdce, byli jsme svoji přes patnáct let, když mi jednoho dne zničehonic oznámil, že se zamiloval do jiné ženy a podává žádost o rozvod. Nechtěla jsem mu dělat žádné potíže, takže jsem papíry podepsala.
Rozvod proběhl v klidu, ale zdrtilo mě to. Proto jsem se rozhodla, že zůstanu nějaký čas sama. Bez chlapa! Chodila jsem jen do práce a domů. Téměř z ničeho jsem se nedokázala radovat. Připadala jsem si zbytečná a opuštěná.
Proto jsem uvítala, když mě v létě pozvala kamarádka Věra na svoji chatu v jižních Čechách.
Dva týdny na chatě
Byla jsem jí vděčná. Měla jsem tam strávit čtrnáct dnů s ní a s jejím manželem Otou. Měla jsem Věru i Otu ráda a těšila jsem se, jak si u nich odpočinu, přijdu na jiné myšlenky a načerpám nové síly.
Nevěděla jsem, jaké příšerné chvíle tam nakonec prožiji. Krátce před odjezdem mi však zavolala Věra, že ji bohužel zdrží nějaké neodkladné pracovní povinnosti. Několik dnů budu muset na chatě strávit sama, pokud mi to tedy nevadí.
Odjela jsem sama
Měla už jsem všechno sbaleno a nechtělo se mi čekat doma, tak jsem souhlasila. Vyzvedla jsem si klíče a druhý den mě autobus dopravil do malé vesnice, odkud jsem musela ještě po polní cestě kus pěšky.
Uprostřed noci jsem se probudila
Chata ležela trochu osamocená na kraji lesa, nedaleko cesty. O kus dál byl rybník. Nijak jsem se té odlehlosti nebála, naopak jsem se tam cítila volně a spokojeně. To ale jen do chvíle, než nastala noc! Před spaním jsem si chvíli četla. Nechala jsem otevřené okno, aby do místnosti proudil čerstvý noční vzduch.
Usnula jsem, ale za chvíli jsem se opět probudila. Naprosto zřetelně jsem slyšela, jak si venku někdo zpívá. Byla to nějaká smutná stará písnička a mužský hlas se nejprve přibližoval a pak vzdaloval, tak jak šel dotyčný po cestě, vedoucí kolem chaty.
Klid byl ten tam
Vyděsilo mě to, ale pak jsem sama sebe uklidnila, že to byl pravděpodobně jen nějaký osamělý opilec vracející se třeba z hospody a že mi nic nehrozí. Dlouho ale trvalo, než jsem znovu zamhouřila oči a usnula neklidným spánkem.
Všechno se opakovalo
Druhý den po probuzení, v záři červencového sluníčka, už mi ta příhoda nepřipadala tak strašidelná a už jsem na ni moc nemyslela. Užila jsem si krásný den v přírodě a těšila jsem se, jak večer zalezu pod peřinu. Klid mě ale nečekal.
I další noc jsem se pořádně vyděsila, když se zhruba v tu samou dobu zpěv zvenku ozval znovu!
Bála jsem se zůstat
Mojí první reakcí bylo zavřít okno, ale hrůzou jsem se nemohla v posteli ani pohnout. Zpěv dozněl a já se pořád snažila najít v tom nějaké vysvětlení. Třeba se ten opilec vrací z hospody každý den ve stejnou dobu, když zavřou, a tu písničku má rád.
Určitě to tak musí být! Těmito argumenty jsem se uklidňovala stále dokola.
Ale příliš to nepomáhalo. Celý další den jsem váhala, jestli mám na chatě zůstat, nebo raději odjet. Nevěděla jsem, jak bych to Věře a Otovi vysvětlila. Možná by si mysleli, že jsem blázen, co má halucinace. Nakonec jsem si řekla, že tam ještě jednu noc zůstanu.
Měla jsem plán
Když začala večer padat tma, měla jsem strach, ale rozhodla jsem se vše vyřešit tak, že si vezmu nějaký alkohol, půjdu brzy spát a okno nechám tentokrát zavřené. Takhle jsem to i udělala. Přesto mě ten hrůzný zpěv uprostřed noci znovu probudil!
Teď už jsem nepochybovala o tom, že v domě straší! Do rána jsem už oko nezamhouřila. Uklidnila jsem se teprve ve chvíli, když začalo konečně svítat.
Smutný příběh nešťastného tuláka
Ráno mě uklidnila sms zpráva od Věry, že s Otou večer přijedou. Oddechla jsem si, protože už jsem na tu záhadu nebyla sama. Upřímně, kdybych tu měla být další noc sama, sbalila bych si věci a odjela domů.
Kamarádka a její manžel se objevili ještě před večeří. Seděli jsme pak na terase a povídali jsme si. Po chvilce váhání jsem jim řekla, co se mi předchozí tři noci stalo. Viděla jsem, jak se na sebe Věra s Otou podívali. Jako kdyby věděli, o co jde.
Když jsem na ně naléhala, aby mi řekli, co se v domě děje, začala mi Věra vyprávět příhodu.
Kdysi dávno se tu prý v noci nešťastnou náhodou v rybníku utopil muž, který se vracel domů po letech strávených v cizině. Od té doby se prý zjevuje každému novému člověku, který sem zavítá.
Stále mi zní v hlavě
Věra ani její muž tomu nikdy nevěřili, ale to, co se mi stalo, je přesvědčilo, že ta místní historka bude přece jenom pravdivá. Čekali jsme toho večera, a vlastně i několik následujících, jestli se v obvyklou dobu opět ozve ten zpěv.
Už jsme ho ale nikdy neslyšeli. Na tu melodii a na ten smutný zpěv však nikdy nezapomenu.
Blanka J. (51), Jindřichův Hradec