Ten úžasný kousek manžela vždy fascinoval. Dostal chuť si z dýmky zabafat. Najednou ho začaly napadat úžasné příběhy.

Když dědeček zemřel, byla jsem to já, kdo se musel chopit úklidu a prací, které byly zapotřebí na jeho bytě udělat. Můj děda byl už hodně starý a nemocný. Zradilo ho tělo, jeho mysl ale byla stále svěží.

Bafal tu svoji dýmku, bez které jsem si ho neuměla představit, a sršel vtipem a různými bonmoty.

Humorista a spisovatel

Děda až do své smrti psal různé články, a dokonce i povídky, které mu občas někde vytiskli. Babička, jeho žena, tu už nebyla dvacet let, a moje maminka nebyla ve svém věku tak svěží na to, aby po dědovi jeho byt vyklízela. A tak jsem to udělala já s manželem a synem.

Vždycky se mu líbila

Od první chvíle po té dědovo dýmce manžel pokukoval. Byl to opravdu nádherný, starožitný kousek, který si dědeček přivezl před mnoha lety z ciziny. Daroval mu ji nějaký anglický novinář a děda si jí velmi považoval.

Hned jsem rozhodla, že bude u manžela v dobrých rukou a dědeček by měl jistě z mého rozhodnutí radost.

Když jsem viděla, jak se manželovi blýsklo v očích, když jsem mu dýmku předala, měla jsem radost. Ještě ten večer si ji manžel pečlivě vyčistil a zabafal si z ní. Už jsem ležela v posteli, a manžel stále ne a ne zalehnout.

Seděl u počítače a cosi psal

Škvírou ve dveřích jsem ho sledovala, jak sedí u svého pracovního stolu a něco si tam pro sebe mumlá. Ať si to užije, řekla jsem si a šla jsem spát. Usnula jsem během chvíle.

Kolem třetí hodiny ráno jsem se ale probudila a byla překvapená, že manžel neleží vedle mě. Vstala jsem a šla se podívat, kde je.

Manžel seděl u počítače a cosi psal. Byl tak zabraný do činnosti, že si ani nevšiml, že stojím za jeho zády. Psal nějaký příběh. Byla jsem překvapená, protože žádné takové ambice můj muž nikdy neměl. A jak jsem mu tak četla přes rameno, vůbec to nebylo špatné.

Když jsem promluvila, manžel se hrozně lekl. Psaní ho tak pohltilo, že přestal vnímat okolí.

Skrytý talent?

Zatvářil se zmateně a chtěl rychle soubor zavřít, abych nemohla jeho výtvor dál číst. „Ukaž mi to,“ loudila jsem. „Zdálo se mi to dobré.“ „Opravdu?“ odvětil manžel nejistě. Opravdu to bylo skvělé. A proto jsem manžela přesvědčila, aby příběh poslal do našeho okresního plátku.

Pouhá náhoda?

Když příběh o pár týdnů později vyšel v tisku, dmul se manžel pýchou. A začal psát jako o závod. Bafal si přitom tu svou dýmku po dědečkovi a šlo mu to. Objevil v sobě spisovatelský talent, o kterém do té doby neměl tušení.

Co ale je na celé té příhodě nejpodivnější? Styl jeho článků a příběhů je stejný, jakým psal kdysi můj dědeček. A tak se ptám: Že by byla snad ta dýmka od anglického novináře kouzelná?

Lucie P. (64), Domažlice