Ze stereotypu jsme se vymanili snad na poslední chvíli. Manželův nápad nám změnil život od základů! To, o čem jsme snili, si užíváme.

Nuda nebyla tím pravým slovem, kterým by se dal nazvat pocit, jaký se nás s manželem zmocňoval čím dál častěji. Byla to spíš taková strnulost, nicnedělání a nicotnost. Plnili jsme si povinnosti prarodičů i rodičů, sousedů, kamarádů…

Toužili jsme po změně

Ale nic z toho nás netěšilo, jak by mělo. Vnoučata už nás moc nepotřebovala a naše děti byly stále uspěchané. A kamarádi? To bylo jen o nemocech, penězích a politice. S manželem jsme se měli rádi. Rozuměli jsme si beze slov. Ale tentokrát to bylo jiné.

„Musíme se svým životem něco udělat. Něco radikálního, nebo se oba zblázníme!“ pokračoval manžel. Navenek nám nic nescházelo. Měli jsme se dobře a dle ostatních jsme si žili lépe než většina našich vrstevníků.

My ale toužili po radikální změně. „Víš, přemýšlel jsem o nás a něco mě napadlo. Jen nevím, co na to budeš říkat,“ povzdechl si manžel a já se začala bát. Co když vymyslel něco bláznivého? Nebezpečného? Můj muž ale pokračoval a mně se jeho návrh líbil čím dál víc.

Nevěděla jsem, co si přát

„Budeme si plnit sny. Sny, které jsme měli coby mladí. Nebo úplně malí! Budeme se střídat. Jeden sen ty a druhý já,“ navrhl a já jen pokrčila rameny. Co jsem si vlastně přála coby malá holka? Na nic jsem si nevzpomínala. „Ale to není možné, vezmi si papír a tužku a přemýšlej,“ řekl muž.

Poslechla jsem. Vzala jsem si na pomoc staré album s fotografiemi. Pomalu se mi začalo rozsvěcet. Toužila jsem po moři, a rodiče mě k němu nikdy nevzali! Chtěla jsem mít psa, ale toho mi nedovolili. A taky jsem se chtěla naučit hrát na klavír. A mít blonďaté vlasy, místo těch mých obyčejných hnědých…

Manžel mi nedočkavě vytrhl papír z ruky. „No vidíš, a to je teprve začátek! To já chtěl motorku. A spát pod širákem. A vylézt na nějakou pořádnou horu. A taky procestovat Ameriku…“ Zmocnilo se nás nadšení. Začali jsme plánovat. Ani spát jsme nešli, tak jsme byli rozrušeni.

Můj první splněný sen

Hned ráno jsme se vydali do cestovky, abychom zakoupili zájezd k moři. Odlet byl za dva dny! Paráda! Dětem jsme poslali SMS až z Egypta. Připadala jsem si jako v ráji. Po návratu byla na řadě manželova motorka. A začal k nám docházet učitel hry na klavír!

Můj učitel! Aby oprášil moje znalosti z mládí.

Tak moc mi bylo tenkrát líto, že na hraní nemám žádný čas. Nenudili jsme se ani vteřinu. Z mých nových blond vlasů byl manžel nadšený. Nechápala jsem, proč jsem to neudělala už dávno… Hned, jak se oteplilo, jsme spali pod širákem a také jeli do Tater. Vylézt alespoň na Lomničák.

Povedla se nám jen asi půlka, ale i tak jsme byli na sebe pyšní. Na řadě byla největší investice. Amerika. Abychom si na ni uspořili, přihlásili jsme se na brigádu. Hrabali jsme listí v parku a sázeli stromky.

Děti nás nechápaly

„Mami, co blázníš? Jestli potřebuješ peníze, řekni si!“ nabádal mě syn, ale já mu nechtěla nic vysvětlovat. Byla jsem po dlouhé době šťastná, ale on by to nepochopil. V jeho očích jsem byla jen ženská v důchodu. Za necelý půlrok jsme seděli v letadle. Manžel uměl anglicky jen trochu a já neuměla vůbec.

Zmocnily se mě obavy. Nejsme na takové dobrodružství už příliš staří? Jen půjčit si auto a jet po osmiproudé silnici byl pro nás téměř nadlidský výkon. Večer jsme usínali snad už vestoje.

Ale měsíc strávený v zemi, kterou jsme znali jen z filmů, stál za všechnu námahu.

Všude dobře, doma nejlépe

S krajany jsme se potkávali snad na každém kroku. „Bolí mě zub. Proč jen jsem nešel před odletem k zubaři?“ hořekoval manžel s pusou oteklou tak, jako by v ní měl pomeranč. Čekalo ho dobrodružství nechtěné a hodně drahé. U zubaře! Byli jsme šťastní, když jsme odlétali domů.

Můj Ota se těšil na svoje křeslo a televizi. Já na pejska, kterého jsem si kdysi vysnila. Čekal na mě v útulku. Nebyl už nejmladší, ale to já také ne. Rozuměli jsme si spolu hned od prvního okamžiku. Také jemu splníme sen. Touží po nějaké psí nevěstě!

Proč jsme ty sny nezačali plnit dřív? To byla pořád nějaká výmluva, co je přednější. Alespoň jsme při síle a zase doma.

Kristýna P. (67), Kutná Hora