Domů     Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
8 minut čtení

Co mně paměť sahá, rodiče spolu mluvili vždy jen laskavě a zdvořile. Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Povídá se, že se nad manželstvím smráká, moderní doba této instituci nepřeje. Ženy a muži už neumějí žít spolu, i proto, že vlastně nemusejí. Ženy se dokážou uživit a muži se o sebe postarat se vším všudy, díky dokonalým pračkám, ledničkám a mikrovlnkám. Je mi z toho smutno.

Dává cynické lidstvo sbohem lásce na celý život, tedy vlastně tomu nejkrásnějšímu, co může člověk prožít? Rezignovali jsme na lásku?

Časem lidé možná ani nebudou vědět, co přesně to slovo v dřívějších dobách znamenalo, pozvolna dostane jiný význam, třeba románku, rande, nebo pomíjivé známosti. Jsem ráda, že dobře znám příběh svých rodičů, byť už skočil.

Pro mě ale ne. Když se doma podívám na zarámované černobílé fotografie, otevřu prastará alba anebo začnu vzpomínat, mám tu love story před očima.

Vlastně i díky nim a příkladu, který mi odmalička dávali, jsem také dokázala vybudovat spokojené manželství, spokojenou rodinu. A ať si kdo chce, co chce říká, to opravdu není málo.

V dobrém i zlém

Moji rodiče spolu svorně prožívali dobré i zlé šedesát dva let. Zemřeli během týdne, nejdřív maminka, tatínek za pár dní. Až to čímsi trochu připomíná nestárnoucí příběh lásky Romea a Julie. Co mně paměť sahá, mluvili spolu vždy jen laskavě a zdvořile.

Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Měli jsme s o rok starším bráchou pohádkové dětství, s výjimkou nešťastného období, kdy maminka onemocněla.

Vnitřním zrakem vidím tu cestu k nemocnici, jako by to bylo dnes – teď už tam ale vede normální silnice, tehdy jen taková zaprášená klikatá cesta, kterou jsem nenáviděla, jako by mířila někam do pekla a plánovala s sebou vzít i to nejcennější, co mám.

Čekávali jsme tam s bráchou každou neděli dvě hodiny, protože táta řekl, že děti do nemocnice nesmějí. Skákala jsem panáka a brácha si kopal do kamínků a něco nesrozumitelného mumlal. Byli jsme bez maminky oba úplně vykolejení.

Táta s babičkou se vracívali se slzami v očích. Domácnost vypadala jako zapomenutý vagon, odstavený kamsi na vedlejší kolej, zarostlou ostřicí.

Vysvobození

Vůně koláčů, zrovna vytažených z trouby, patřila minulosti, tikání nástěnných hodin znělo zoufale. Tátu jsem občas přistihla s očima plnýma slz. Byla jsem u toho, když se ho brácha smutně zeptal, jestli maminka umře.

Vytřeštil ty uslzené oči, zalapal po dechu a povídá: „Tohle už nikdy neříkej. Ona je anděl. To by pánbůh nikdy nepřipu­stil.“

Když se maminka uzdravila, připadala jsem si jako princezna vysvobozená z nehostinné dračí sluje. Chodili jsme kolem ní jako kolem svátosti oltářní, ona ležela v peřinách a slabě se na nás usmívala.

Táta působil jako znovuzrozený, poprvé v životě se opásal zástěrou a neúspěšně se pokoušel kralovat kuchyni, což byl důvod k vtipům a záchvatům smíchu.

Byli jsme najednou veselí a vítali každý impulz, byť sebemenší – a rozhodně jím byl vousatý hromotluk v bílé dámské zástěrce lemované kraječkou, balancující směrem k ložnici s podnosem se snídaní.

Obsahoval otlučenou vázičku s umělou květinou, problematicky chutnající čekankovou kávu a připálenou palačinku.

Táta péči o domácnost příliš nezvládal, choval se jako slon v porcelánu, snažila jsem se mu tudíž pomáhat. Bylo to zábavné. Jednoho dne dostala maminka chuť na hovězí maso na cibulce s rýží.

Starostlivě jsem pozorovala rozpouštějící se sádlo v hrnci, a když se začínalo škvířit, zavolala jsem na tátu, kterého jsem ke své škodě zrovna na okamžik spustila z očí:

„Tak a teď tam můžeš hodit tu cibuli.“ Bez váhání ji tam hodil, nerozkrájenou a neoloupanou. Stala se z toho nezapomenutelná rodinná historka. Tety i babičky na oslavách narozenin neúnavně prosily: „Jaruško, drahoušku, vyprávěj nám, jak tatínek vařil hovězí na cibulce.“

Báječný svět

Slušelo jim to nejen na černobílé svatební fotografii, kterou jsem si pověsila do ložnice. Byli hezký pár.

Když se vypravovali zhruba tak jednou za uherský rok někam tancovat – jak říkám, málokdy, protože táta to z duše nenáviděl – ráda jsem se dívala, jak se maminka u toaletního stolku krášlí.

Když vstala a šla se nám předvést, vypadala jako herečka. Vázala potom tátovi kravatu a on syčel: „Úplně vidím Karla, jak na tebe bude zase zírat. Jako tele na nová vrata! Ale řeknu ti jedno: Tentokrát mu opravdu pocuchám úsměv.“

Maminka se usmívala, ještě vrhla poslední pohled do zrcadla v chodbě a poučila ho: „Za koukání se obličej nerozbíjí, tatínku.“ Dívala jsem se pak za nimi z okna a těšila se, až časem půjdu k oltáři s někým, kdo bude taky tak senzační jako táta.

Povedeme báječný život, takový, jako mají naši, nebo aspoň hodně podobný. A naštěstí se mi to opravdu splnilo. Ale z toho se teď sotva mohu radovat – když moji rodiče nejsou na světě. Vzal mi je mor jménem covid.

Nejhorší dny mého života

Maminka se nakazila hned na začátku pandemie. Byla, chudinka, už hodně stará, v onom, jak se říkalo, rizikovém věku. Ihned ji odvezli do nemocnice, táta z toho byl úplně na dně.

Nezbylo, než abych se vrátila zase domů a bydlela s ním, ale ničemu jsem už nepomohla, nic nezachránila.

Ač jsem o tátu vzorně pečovala, sanitka ho odvezla tři dny po mámě, diagnóza zněla: slabší infarkt. Po přijetí do nemocnice se zjistilo, že kromě toho má, stejně jako máma, covid-19. Prožívala jsem nejhorší dny svého života.

Byla to beznadějná situace, věděla jsem, že o ně přijdu, že velmi pravděpodobně ztratím oba rodiče.

A přesně to se také stalo. Podrobnosti znám jen z vyprávění, byla karanténa, do nemocnice byl proto vstup přísně zakázán. Díky soucitným zdravotníkům strávili moji rodiče poslední dny spolu. Ošetřující lékařka mi líčila, že se drželi za ruce.

Pak maminka zemřela. Jakmile to táta zjistil, už s ním nebyla rozumná řeč. S

undal si kyslíkovou masku a kategoricky odmítl jakoukoli další léčbu. Seděla jsem na lavičce před nemocnicí a po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy. Pravděpodobnost, že bych tátu zahlédla alespoň z okna, byla nulová, už jen ležel, vstát by nedokázal.

Starší paní o holi, která se šourala kolem, se zdvořile optala, zda mi může nějak pomoci.

Beze slov jsem zavrtěla hlavou. Mně už, paní, není pomoci, odpověděla jsem jí v duchu. Mně už není pomoci. Ztratila jsem maminku a za několik minut, hodin nebo dní přijdu o tátu. Volala jsem mu jedenáctkrát, pak to konečně zvedl.

„Tati, prosím tě,“ zaúpěla jsem, „proboha, bojuj. Nech doktory, ať tě léčí. Já tě potřebuju. My všichni tě potřebujeme.“

Okamžik bylo ticho, slyšela jsem jen jeho dech. Potom zašeptal: „Moc se omlouvám, zlatíčko. Já ale už nemůžu. Musím jít za ní.“ To bylo všechno, co mi řekl. Pak už jsem ve sluchátku slyšela jen jakési praskání.

Bez mámy zůstal naživu jen necelých čtyřiadvacet hodin. Však to říkám: jako Romeo a Julie.

Pravnoučka se moji rodiče bohužel už nedožili. ale vím, že by se jim moc líbil. Na Dušičky jsem malého Adámka přivedla k jejich hrobu. Je zrekonstruovaný, udělali to ještě naši, aby, jak se smíchem říkal táta, šli do nového.

Na návštěvu…

„Tak tohle jsou, Adámku, tvoje prababička a tvůj pradědeček,“ řekla jsem vnoučkovi a ukázala na fotografie na náhrobku. Zamyšleně si je prohlížel a potom se zeptal:

„A proč mi nedali dárečky k narozeninám?“ Otřela jsem si slzy a vysvětlila malému chlapečkovi, že kdyby ti dva mohli, dali by mu dárků plnou tašku.

„A přijdou k nám domů na návštěvu?“ zajímal se Adámek s pohledem na fotografie mých rodičů. „Možná ano,“ odpověděla jsem. „Možná tě někdy navštíví, až budeš spinkat. Bude se ti o nich zdát. A bude to opravdu krásný sen, protože oba byli moc a moc hodní.“

Jaroslava (61), Českobudějovicko

Související články
3 minuty čtení
Bylo to loni na podzim, když ten dům vzplanul. Seděli jsme doma ve městě, byl už večer, když zazvonil telefon. Volali nám z hasičského sboru z vesnice. Soused zahlédl plameny, kdy to vzplálo od blesku. Na pach kouře, který se mi vryl do paměti i několik hodin poté, co jsme dorazili, nezapomenu. Vzpomínky v kouři Ten dům patřil manželovým rodičům. Bydleli tam celý život a on tam vyrůstal.
3 minuty čtení
Šedesátka už mi klepe na dveře. Vnoučata nemám a ani mít nebudu, sama jsem totiž nikdy neměla děti. Tolik jsem však chtěla. Jmenoval se Ondřej a byl jen o pár měsíců starší než já. Bydlel nedaleko od nás a znali jsme se snad odmalička. Pokud mi ještě paměť dovolí dostat se do našich školních let, vidím tlupu veselých rošťáků, mezi nimi okatou černovlasou holčičku se dvěma copy a modrookého hube
3 minuty čtení
Je to hrozná nemoc. Bere vám slova, paměť a mění vás v jiného člověka. Alzheimer mi vzal kamarádku z dětství. Poprvé jsme se viděly v první třídě. Seděla v lavici přede mnou, copánky stažené červenou mašlí. Sylva se jmenuje. Skamarádily jsme se a od té první třídy jsme se staly nerozlučnými. Byla to kamarádka, která znala všechny moje lásky, pády, ztráty i vítězství. Chodily jsme spolu na tanco
2 minuty čtení
Byl chladný listopadový podvečer, když se mu udělalo zle. A já netušila, jestli se nevidíme naposledy. Slova se mu zamotala, ruka mu klesla a oči zůstaly podivně nehybné. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu držet ruku, i když on už mě nevnímal. Můj muž Jiří. Když přijeli záchranáři, celou dobu jsem mu opakovala, že to bude dobré, ale uvnitř mě svírala panika. Měli jsme za sebou 50 let spole
5 minut čtení
Bylo zářijové ráno, mlha se líně válela mezi domy a mně bylo šest. První školní den. A tehdy jsem ji potkala. Měla jsem novou aktovku, byla cítit takovým tím umělým textilem. Uvnitř jsem měla penál, tužky, pastelky, zkrátka vše, co prvňák nepotřebuje, ale musí se tím pochlubit. Maminka mi před školou upravila culíky, ale ruce se jí trochu třásly. Možná víc než mně. Byl to nový život. Éra, kt
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Saúdská Arábie bude ve velkém vyrábět vodík, přemění ho na amoniak
21stoleti.cz
Saúdská Arábie bude ve velkém vyrábět vodík, přemění ho na amoniak
Saúdská Arábie, země spojovaná především s ropou, učinila další významný krok směrem k budoucnosti. Tentokrát nejde jen o vodík, ale také o amoniak. Země plánuje výstavbu zařízení na výrobu zeleného v
Nevěru by Dopita neodpustil!
nasehvezdy.cz
Nevěru by Dopita neodpustil!
Vypadalo to, že Agáta Hanychová (40) a její manžel Miroslav Dopita (41), s nímž má jednoho ze svých tří potomků, Kryšpína (14), mají mezi sebou spíš kamarádský vztah než vášnivé manželství. Jenže
Neznámé kapitoly hudební historie: Od neslyšících Beatles po varhany gigantických rozměrů
epochaplus.cz
Neznámé kapitoly hudební historie: Od neslyšících Beatles po varhany gigantických rozměrů
Hudba, jak ji známe dnes, má za sebou neuvěřitelně pestrou historii, plnou překvapení a anekdot, které často unikají běžné pozornosti. Zatímco před deseti tisíci roky si lidé vyráběli první kostěné píšťalky, dnes se bez hudby neobejdou ani toalety či auta. Než se ale třeba Elvis Presley stal slavným, dělal řidiče kamionu. The Beatles se nikdy
Cuketový koláč s kozím sýrem
nejsemsama.cz
Cuketový koláč s kozím sýrem
Cuketový koláč z listového těsta je skvělý teplý i studený. Díky výborné chuti sýru vám v něm maso chybět nebude. Potřebujete: ✿ 400 g listového těsta ✿ 3 menší cukety ✿ 2 stroužky česneku ✿ 2–3 lžíce olivového oleje ✿ 4 lžíce mascarpone ✿ 100 g tvrdého sýru ✿ 50 g čerstvého kozího sýru ✿ sůl, pepř ✿ hrst máty 1. Cukety omyjte a nakrájejte na
LUHAČOVICKÉ INTERMEZZO
epochanacestach.cz
LUHAČOVICKÉ INTERMEZZO
V turisticky oblíbených Luhačovicích se v Kulturním centru Elektra uskuteční první poprázdninové HOVORY W. Nejen místní minerální vodu budou se skvělým Otakarem „Ťuldou“ Brouskem popíjet pánové Jiří Werich Petrášek, Pavel Mészáros a Karel Štolba. A vše proběhne s láskou a humorem.  
Špičkový Hi-Fi zvuk v podobě designového all-in-one provedení
iluxus.cz
Špičkový Hi-Fi zvuk v podobě designového all-in-one provedení
Německá značka Elac je renomovaným výrobcem reprosoustav s 99letou tradicí a mezi její špičkové modely patří například reprosoustavy Concentro s cenovkou bezmála půldruhého milionu korun za stereo sad
Tajemné podzemí hradu Marlbork: Je zde ukrytý poklad Řádu německých rytířů?
enigmaplus.cz
Tajemné podzemí hradu Marlbork: Je zde ukrytý poklad Řádu německých rytířů?
Majestátní hradní komplex ležící na řece Nogat v polském Pomořanském vojvodství. Sláva hradu Marlbork je spojena například s působením Řádu německých rytířů. Dodnes kolují legendy, že bojovní mniši zd
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Cutomu Jamaguči přežil dva atomové výbuchy
historyplus.cz
Cutomu Jamaguči přežil dva atomové výbuchy
Je 6. srpna 1945 a Cutomu Jamaguči, pracovník v loděnicích firmy Mitsubishi, zařizuje poslední záležitosti na své tříměsíční pracovní cestě, následující den se má vrátit domů. Míří do hirošimského přístavu, aby se rozloučil s kolegy, když vtom si uvědomí, že zapomněl cestovní dokumenty… Vrací se na ubytovnu, pak znovu do přístavu, je krásné slunečné ráno, 15 minut
Šikovná arónie
epochalnisvet.cz
Šikovná arónie
Arónie, černý jeřáb, temnoplodec – to všechno je jedna rostlina. Možná ji máte na zahradě i vy. Pokud ano, budete brzo sklízet její plody, pokud ne, je nejvyšší čas si tenhle zajímavý keř vysadit.   Proč právě arónie? Její plody, malvičky, pomáhají snižovat krevní tlak a zvýšenou hladinu cholesterolu. Arónie je díky obsaženým látkám vhodným
Zakázané ovoce chutná nejlépe, ale jen chvíli
skutecnepribehy.cz
Zakázané ovoce chutná nejlépe, ale jen chvíli
Cítila jsem se strašně zbytečná, seděla jsem celé dny doma a nudila se. Musela jsem něco vymyslet. Byl to ale nejhloupější nápad v mém životě. Dobře jsem se vdala. Krásný dům, pracovitý muž, žádné povinnosti, to byl můj život. Své zaměstnání jsem opustila hned, jak jsem otěhotněla. Manžel Lukáš chodíval z práce pozdě a moje kamarádky neměly tolik času
Zeleninová omeleta ze zbytků
tisicereceptu.cz
Zeleninová omeleta ze zbytků
Začněte den skvělou a zdravou zeleninovou omeletou! Suroviny 100 g vařených brambor 50 g zbytků knedlíků (patka) 20 g vařeného celeru nebo jiné zeleniny 10 g cibule 2 vejce sůl trochu mlék