Domů     Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
8 minut čtení

Co mně paměť sahá, rodiče spolu mluvili vždy jen laskavě a zdvořile. Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Povídá se, že se nad manželstvím smráká, moderní doba této instituci nepřeje. Ženy a muži už neumějí žít spolu, i proto, že vlastně nemusejí. Ženy se dokážou uživit a muži se o sebe postarat se vším všudy, díky dokonalým pračkám, ledničkám a mikrovlnkám. Je mi z toho smutno.

Dává cynické lidstvo sbohem lásce na celý život, tedy vlastně tomu nejkrásnějšímu, co může člověk prožít? Rezignovali jsme na lásku?

Časem lidé možná ani nebudou vědět, co přesně to slovo v dřívějších dobách znamenalo, pozvolna dostane jiný význam, třeba románku, rande, nebo pomíjivé známosti. Jsem ráda, že dobře znám příběh svých rodičů, byť už skočil.

Pro mě ale ne. Když se doma podívám na zarámované černobílé fotografie, otevřu prastará alba anebo začnu vzpomínat, mám tu love story před očima.

Vlastně i díky nim a příkladu, který mi odmalička dávali, jsem také dokázala vybudovat spokojené manželství, spokojenou rodinu. A ať si kdo chce, co chce říká, to opravdu není málo.

V dobrém i zlém

Moji rodiče spolu svorně prožívali dobré i zlé šedesát dva let. Zemřeli během týdne, nejdřív maminka, tatínek za pár dní. Až to čímsi trochu připomíná nestárnoucí příběh lásky Romea a Julie. Co mně paměť sahá, mluvili spolu vždy jen laskavě a zdvořile.

Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Měli jsme s o rok starším bráchou pohádkové dětství, s výjimkou nešťastného období, kdy maminka onemocněla.

Vnitřním zrakem vidím tu cestu k nemocnici, jako by to bylo dnes – teď už tam ale vede normální silnice, tehdy jen taková zaprášená klikatá cesta, kterou jsem nenáviděla, jako by mířila někam do pekla a plánovala s sebou vzít i to nejcennější, co mám.

Čekávali jsme tam s bráchou každou neděli dvě hodiny, protože táta řekl, že děti do nemocnice nesmějí. Skákala jsem panáka a brácha si kopal do kamínků a něco nesrozumitelného mumlal. Byli jsme bez maminky oba úplně vykolejení.

Táta s babičkou se vracívali se slzami v očích. Domácnost vypadala jako zapomenutý vagon, odstavený kamsi na vedlejší kolej, zarostlou ostřicí.

Vysvobození

Vůně koláčů, zrovna vytažených z trouby, patřila minulosti, tikání nástěnných hodin znělo zoufale. Tátu jsem občas přistihla s očima plnýma slz. Byla jsem u toho, když se ho brácha smutně zeptal, jestli maminka umře.

Vytřeštil ty uslzené oči, zalapal po dechu a povídá: „Tohle už nikdy neříkej. Ona je anděl. To by pánbůh nikdy nepřipu­stil.“

Když se maminka uzdravila, připadala jsem si jako princezna vysvobozená z nehostinné dračí sluje. Chodili jsme kolem ní jako kolem svátosti oltářní, ona ležela v peřinách a slabě se na nás usmívala.

Táta působil jako znovuzrozený, poprvé v životě se opásal zástěrou a neúspěšně se pokoušel kralovat kuchyni, což byl důvod k vtipům a záchvatům smíchu.

Byli jsme najednou veselí a vítali každý impulz, byť sebemenší – a rozhodně jím byl vousatý hromotluk v bílé dámské zástěrce lemované kraječkou, balancující směrem k ložnici s podnosem se snídaní.

Obsahoval otlučenou vázičku s umělou květinou, problematicky chutnající čekankovou kávu a připálenou palačinku.

Táta péči o domácnost příliš nezvládal, choval se jako slon v porcelánu, snažila jsem se mu tudíž pomáhat. Bylo to zábavné. Jednoho dne dostala maminka chuť na hovězí maso na cibulce s rýží.

Starostlivě jsem pozorovala rozpouštějící se sádlo v hrnci, a když se začínalo škvířit, zavolala jsem na tátu, kterého jsem ke své škodě zrovna na okamžik spustila z očí:

„Tak a teď tam můžeš hodit tu cibuli.“ Bez váhání ji tam hodil, nerozkrájenou a neoloupanou. Stala se z toho nezapomenutelná rodinná historka. Tety i babičky na oslavách narozenin neúnavně prosily: „Jaruško, drahoušku, vyprávěj nám, jak tatínek vařil hovězí na cibulce.“

Báječný svět

Slušelo jim to nejen na černobílé svatební fotografii, kterou jsem si pověsila do ložnice. Byli hezký pár.

Když se vypravovali zhruba tak jednou za uherský rok někam tancovat – jak říkám, málokdy, protože táta to z duše nenáviděl – ráda jsem se dívala, jak se maminka u toaletního stolku krášlí.

Když vstala a šla se nám předvést, vypadala jako herečka. Vázala potom tátovi kravatu a on syčel: „Úplně vidím Karla, jak na tebe bude zase zírat. Jako tele na nová vrata! Ale řeknu ti jedno: Tentokrát mu opravdu pocuchám úsměv.“

Maminka se usmívala, ještě vrhla poslední pohled do zrcadla v chodbě a poučila ho: „Za koukání se obličej nerozbíjí, tatínku.“ Dívala jsem se pak za nimi z okna a těšila se, až časem půjdu k oltáři s někým, kdo bude taky tak senzační jako táta.

Povedeme báječný život, takový, jako mají naši, nebo aspoň hodně podobný. A naštěstí se mi to opravdu splnilo. Ale z toho se teď sotva mohu radovat – když moji rodiče nejsou na světě. Vzal mi je mor jménem covid.

Nejhorší dny mého života

Maminka se nakazila hned na začátku pandemie. Byla, chudinka, už hodně stará, v onom, jak se říkalo, rizikovém věku. Ihned ji odvezli do nemocnice, táta z toho byl úplně na dně.

Nezbylo, než abych se vrátila zase domů a bydlela s ním, ale ničemu jsem už nepomohla, nic nezachránila.

Ač jsem o tátu vzorně pečovala, sanitka ho odvezla tři dny po mámě, diagnóza zněla: slabší infarkt. Po přijetí do nemocnice se zjistilo, že kromě toho má, stejně jako máma, covid-19. Prožívala jsem nejhorší dny svého života.

Byla to beznadějná situace, věděla jsem, že o ně přijdu, že velmi pravděpodobně ztratím oba rodiče.

A přesně to se také stalo. Podrobnosti znám jen z vyprávění, byla karanténa, do nemocnice byl proto vstup přísně zakázán. Díky soucitným zdravotníkům strávili moji rodiče poslední dny spolu. Ošetřující lékařka mi líčila, že se drželi za ruce.

Pak maminka zemřela. Jakmile to táta zjistil, už s ním nebyla rozumná řeč. S

undal si kyslíkovou masku a kategoricky odmítl jakoukoli další léčbu. Seděla jsem na lavičce před nemocnicí a po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy. Pravděpodobnost, že bych tátu zahlédla alespoň z okna, byla nulová, už jen ležel, vstát by nedokázal.

Starší paní o holi, která se šourala kolem, se zdvořile optala, zda mi může nějak pomoci.

Beze slov jsem zavrtěla hlavou. Mně už, paní, není pomoci, odpověděla jsem jí v duchu. Mně už není pomoci. Ztratila jsem maminku a za několik minut, hodin nebo dní přijdu o tátu. Volala jsem mu jedenáctkrát, pak to konečně zvedl.

„Tati, prosím tě,“ zaúpěla jsem, „proboha, bojuj. Nech doktory, ať tě léčí. Já tě potřebuju. My všichni tě potřebujeme.“

Okamžik bylo ticho, slyšela jsem jen jeho dech. Potom zašeptal: „Moc se omlouvám, zlatíčko. Já ale už nemůžu. Musím jít za ní.“ To bylo všechno, co mi řekl. Pak už jsem ve sluchátku slyšela jen jakési praskání.

Bez mámy zůstal naživu jen necelých čtyřiadvacet hodin. Však to říkám: jako Romeo a Julie.

Pravnoučka se moji rodiče bohužel už nedožili. ale vím, že by se jim moc líbil. Na Dušičky jsem malého Adámka přivedla k jejich hrobu. Je zrekonstruovaný, udělali to ještě naši, aby, jak se smíchem říkal táta, šli do nového.

Na návštěvu…

„Tak tohle jsou, Adámku, tvoje prababička a tvůj pradědeček,“ řekla jsem vnoučkovi a ukázala na fotografie na náhrobku. Zamyšleně si je prohlížel a potom se zeptal:

„A proč mi nedali dárečky k narozeninám?“ Otřela jsem si slzy a vysvětlila malému chlapečkovi, že kdyby ti dva mohli, dali by mu dárků plnou tašku.

„A přijdou k nám domů na návštěvu?“ zajímal se Adámek s pohledem na fotografie mých rodičů. „Možná ano,“ odpověděla jsem. „Možná tě někdy navštíví, až budeš spinkat. Bude se ti o nich zdát. A bude to opravdu krásný sen, protože oba byli moc a moc hodní.“

Jaroslava (61), Českobudějovicko

Související články
3 minuty čtení
Hana byla spořádaná žena a vzorná manželka. Celé městečko ji obdivovalo. Pak se však stalo něco, co ji vykolejilo a změnilo k horšímu. V našem městečku jsme se všichni znali. Prodávala jsem v místním lahůdkářství, a to víte, do lahůdkářství chodí každý. Hanu jsem znala, bydlela ve vilce u nádraží. Její manželství bylo přímo čítankové, občas jsem dávala Hanu a jejího muže za příklad svému životn
3 minuty čtení
Ještě před čtyřmi měsíci jsme žili normální život. Manžel byl zdravý a plný energie. Dnes bojuje o život. Nikdy by mě nenapadlo, že se jeho svět tak rychle převrátí. Manžel byl člověk, který nikdy nebyl nemocný. Nezastavil se, vždy byl aktivní, běhal, jezdil na kole, miloval život. Když si ale začal stěžovat na bolesti v břiše, myslela jsem si, že to bude jen nějaký menší problém, nějaké zažíva
5 minut čtení
Je to už dávno, ale pořád si pamatuji, jak těžké to pro ni bylo. Moje kamarádka Petra byla vždy tak srdečná. Sama ale prožívala bolest, kterou neunesla. Když se ohlédnu zpět, mám pocit, jako bych byla svědkem něčeho, co se stalo teprve včera. Pořád dokola si říkám, jak jsem měla něco udělat jinak, abych jí pomohla. Aby tu byla se mnou i dnes. Moje kamarádka mi dala možnost být její oporou v
3 minuty čtení
První nečekaná rána v mém dosud pohádkovém životě přišla, když jsem zjistila, že manžel má milenku. To byla ale jen ta první z řady ran. Druhá přišla, když jsem zjistila, že se s tou ženou vídal už dlouhé měsíce a žil s námi oběma. A třetí, když se ukázalo, že ona je jen o pár let starší než naše dcera. Zůstala jsem sama v domě, který jsme spolu postavili. Zdi byly plné vzpomínek. Nemohla jsem
3 minuty čtení
Dodnes mám stále před očima obraz, který se mi zaryl do paměti. „Tvá sestřička už není,“ říkali. Jak není, vždyť byla mladší! Bylo mi tehdy 10 let a Markéta byla o dva roky mladší. To přece nedávalo smysl. Děti neumírají. I já jsem se cítila nesmrtelná. Tehdy mi řekli, že odešla do nebíčka. Proč? Tam odešla tenkrát babička, která byla stará. Proč šla má sestřička? Prázdný pokoj Nebyla to
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zářivý maják Syncline House
rezidenceonline.cz
Zářivý maják Syncline House
Maximálně průsvitné struktury, světlé a funkční materiály, efektivní technologie, ideální klima a komfort, dokonalý design. Jasně definovaný promyšlený projekt, nedávno dokončený týmem studia Omar Gandhi Architect ve složení Omar Gándhí, Peter Braithwaite, Elizabeth Powell, Devin Harper a Ozana Gherman, představuje ztělesnění veškerých požadavků na moderní soudobé bydlení. Pro rodinu movitého investora – pár se smíšenými
Filip Rajmont v pasti intrik a nenávisti: Co se skrývá za oponou?
nasehvezdy.cz
Filip Rajmont v pasti intrik a nenávisti: Co se skrývá za oponou?
Herci Filipu Rajmontovi (47) už dochází trpělivost s tím, že existence jeho postavy v seriálu Ulice je závislá na herečce Lence Zahradnické (39), která je stále na mateřské. Pokusí se jí zbavit? Vy
Lehké cookies
nejsemsama.cz
Lehké cookies
Cookies jsou opravdu lahodné. Ty z našeho receptu jsou navíc lehké jako dech. Ingredience: ● 1 hrnek cukru ● 1 šálek tmavého třtinového cukru ● 1 malý hrnek pokrájeného změklého másla ● 2 vejce ● 1 lžička prášku do pečiva ● 1 vanilkový cukr ● 2 malé hrnky ovesných vloček ● 2 malé hrnky kukuřičných lupínků ● 2 malé hrnky celozrnné mouky ● 150 g čokolády (minimálně 70 %
Ztratila životní lásku i naději
skutecnepribehy.cz
Ztratila životní lásku i naději
Hana byla spořádaná žena a vzorná manželka. Celé městečko ji obdivovalo. Pak se však stalo něco, co ji vykolejilo a změnilo k horšímu. V našem městečku jsme se všichni znali. Prodávala jsem v místním lahůdkářství, a to víte, do lahůdkářství chodí každý. Hanu jsem znala, bydlela ve vilce u nádraží. Její manželství bylo přímo čítankové, občas jsem dávala Hanu a jejího muže za
Perlové týdny Halada 2025
iluxus.cz
Perlové týdny Halada 2025
V květnu a červnu proběhne největší prodejní výstave perlových šperků v Čechách a na Slovensku. Legendární a největší akce rodinného klenotnictví Halada má tradicí již několik desetiletí. Na akci s
Mauricius: Zelený klenot Indického oceánu
epochanacestach.cz
Mauricius: Zelený klenot Indického oceánu
Je ideálním místem pro exotickou dovolenou. Na své si zde přijdou zamilované dvojice, rodiny s dětmi i vášniví golfisté. Dovolenou můžete strávit na jednom místě, nebo do ní zakomponovat sousední ostrov Reunion. Na Mauriciu se rozhodně nebudete nudit. V Indickém oceánu existuje ostrov, který vaše sny může změnit ve skutečnost. Po celý rok zde panují
Gruzie plná chutí a vůní
epochalnisvet.cz
Gruzie plná chutí a vůní
Země pro mnohé neznámá skrývá velké kulinární bohatství, což může být pro ty, kteří pamatují jen známý koňak nebo čaj opravdovým překvapením. A pohostinnost místních je pověstná. Však také jedno z přísloví zní: Host je dar Boží.   Gruzínská kuchyně není jenom jedna, po staletí vstřebávala vlivy turecké, íránské a posledních dekádách i ruské. Navíc
Mikroplasty pod lupou: Hrozba pro fotosyntézu a celý ekosystém
21stoleti.cz
Mikroplasty pod lupou: Hrozba pro fotosyntézu a celý ekosystém
Každý den každý z nás vdechuje kyslík, který z velké části pochází z moří a oceánů. Ano, hlavním producentem tohoto plynu není deštný prales, ale drobné mikroskopické řasy a fytoplankton. A ten je teď
Výzkum UFO v Česku: Tisíce případů za 33 let!
enigmaplus.cz
Výzkum UFO v Česku: Tisíce případů za 33 let!
Po pádu železné opony se u nás začaly rozvíjet různé oblasti bádání. Nechyběl ani zájem o věci nevysvětlitelné, nadpřirozené nebo alespoň nějakým způsobem tajemné. Hozené rukavice zkoumání fenoménu ne
Robin Hood: Mýtus, legenda, nebo skutečný král zbojníků?
epochaplus.cz
Robin Hood: Mýtus, legenda, nebo skutečný král zbojníků?
Kdo by neznal jméno Robin Hood? Slavný psanec ze Sherwoodu se za staletí proměnil ve folklorní ikonu, hrdinu stovek knih, filmů i seriálů. Ale kdo vlastně byl muž, jehož příběh přežil staletí a stal se symbolem spravedlnosti? Mýtus, nebo historická postava? Příběh, který přerostl do legendy První dochované zmínky o Robinovi pocházejí ze 14. století.
Operace Příboj: Krotil Stalin Pobaltí deportacemi na Sibiř?
historyplus.cz
Operace Příboj: Krotil Stalin Pobaltí deportacemi na Sibiř?
V Moskvě usoudili, že po dobrém to s litevskými, lotyšskými a estonskými rolníky nepůjde. Proto Stalin sáhne po osvědčené zbrani. Masovými deportacemi chce odpor obyvatel Pobaltí zlomit. Sověti zorganizují operaci Příboj, během níž pošlou do vyhnanství na 100 000 nežádoucích osob! Litva, Lotyšsko a Estonsko vyhlásí v roce 1918 nezávislost. To ale neznamená, že by
Velikonoční jehněčí kolínka na víně
tisicereceptu.cz
Velikonoční jehněčí kolínka na víně
Jaké by to byly Velikonoce bez pořádného masa? Ingredience 4 jehněčí kolínka 2 cibule 50 g másla 6 stroužků česneku 10 kuliček pepře 3 bobkové listy 6 dcl červeného vína, 4 snítky rozmarý