Domů     Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
Znala jsem Romea a Julii, byli to moji rodiče
8 minut čtení

Co mně paměť sahá, rodiče spolu mluvili vždy jen laskavě a zdvořile. Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Povídá se, že se nad manželstvím smráká, moderní doba této instituci nepřeje. Ženy a muži už neumějí žít spolu, i proto, že vlastně nemusejí. Ženy se dokážou uživit a muži se o sebe postarat se vším všudy, díky dokonalým pračkám, ledničkám a mikrovlnkám. Je mi z toho smutno.

Dává cynické lidstvo sbohem lásce na celý život, tedy vlastně tomu nejkrásnějšímu, co může člověk prožít? Rezignovali jsme na lásku?

Časem lidé možná ani nebudou vědět, co přesně to slovo v dřívějších dobách znamenalo, pozvolna dostane jiný význam, třeba románku, rande, nebo pomíjivé známosti. Jsem ráda, že dobře znám příběh svých rodičů, byť už skočil.

Pro mě ale ne. Když se doma podívám na zarámované černobílé fotografie, otevřu prastará alba anebo začnu vzpomínat, mám tu love story před očima.

Vlastně i díky nim a příkladu, který mi odmalička dávali, jsem také dokázala vybudovat spokojené manželství, spokojenou rodinu. A ať si kdo chce, co chce říká, to opravdu není málo.

V dobrém i zlém

Moji rodiče spolu svorně prožívali dobré i zlé šedesát dva let. Zemřeli během týdne, nejdřív maminka, tatínek za pár dní. Až to čímsi trochu připomíná nestárnoucí příběh lásky Romea a Julie. Co mně paměť sahá, mluvili spolu vždy jen laskavě a zdvořile.

Nepamatuji jedinou hádku. Nikdo z nich jakživ nezvýšil hlas.

Měli jsme s o rok starším bráchou pohádkové dětství, s výjimkou nešťastného období, kdy maminka onemocněla.

Vnitřním zrakem vidím tu cestu k nemocnici, jako by to bylo dnes – teď už tam ale vede normální silnice, tehdy jen taková zaprášená klikatá cesta, kterou jsem nenáviděla, jako by mířila někam do pekla a plánovala s sebou vzít i to nejcennější, co mám.

Čekávali jsme tam s bráchou každou neděli dvě hodiny, protože táta řekl, že děti do nemocnice nesmějí. Skákala jsem panáka a brácha si kopal do kamínků a něco nesrozumitelného mumlal. Byli jsme bez maminky oba úplně vykolejení.

Táta s babičkou se vracívali se slzami v očích. Domácnost vypadala jako zapomenutý vagon, odstavený kamsi na vedlejší kolej, zarostlou ostřicí.

Vysvobození

Vůně koláčů, zrovna vytažených z trouby, patřila minulosti, tikání nástěnných hodin znělo zoufale. Tátu jsem občas přistihla s očima plnýma slz. Byla jsem u toho, když se ho brácha smutně zeptal, jestli maminka umře.

Vytřeštil ty uslzené oči, zalapal po dechu a povídá: „Tohle už nikdy neříkej. Ona je anděl. To by pánbůh nikdy nepřipu­stil.“

Když se maminka uzdravila, připadala jsem si jako princezna vysvobozená z nehostinné dračí sluje. Chodili jsme kolem ní jako kolem svátosti oltářní, ona ležela v peřinách a slabě se na nás usmívala.

Táta působil jako znovuzrozený, poprvé v životě se opásal zástěrou a neúspěšně se pokoušel kralovat kuchyni, což byl důvod k vtipům a záchvatům smíchu.

Byli jsme najednou veselí a vítali každý impulz, byť sebemenší – a rozhodně jím byl vousatý hromotluk v bílé dámské zástěrce lemované kraječkou, balancující směrem k ložnici s podnosem se snídaní.

Obsahoval otlučenou vázičku s umělou květinou, problematicky chutnající čekankovou kávu a připálenou palačinku.

Táta péči o domácnost příliš nezvládal, choval se jako slon v porcelánu, snažila jsem se mu tudíž pomáhat. Bylo to zábavné. Jednoho dne dostala maminka chuť na hovězí maso na cibulce s rýží.

Starostlivě jsem pozorovala rozpouštějící se sádlo v hrnci, a když se začínalo škvířit, zavolala jsem na tátu, kterého jsem ke své škodě zrovna na okamžik spustila z očí:

„Tak a teď tam můžeš hodit tu cibuli.“ Bez váhání ji tam hodil, nerozkrájenou a neoloupanou. Stala se z toho nezapomenutelná rodinná historka. Tety i babičky na oslavách narozenin neúnavně prosily: „Jaruško, drahoušku, vyprávěj nám, jak tatínek vařil hovězí na cibulce.“

Báječný svět

Slušelo jim to nejen na černobílé svatební fotografii, kterou jsem si pověsila do ložnice. Byli hezký pár.

Když se vypravovali zhruba tak jednou za uherský rok někam tancovat – jak říkám, málokdy, protože táta to z duše nenáviděl – ráda jsem se dívala, jak se maminka u toaletního stolku krášlí.

Když vstala a šla se nám předvést, vypadala jako herečka. Vázala potom tátovi kravatu a on syčel: „Úplně vidím Karla, jak na tebe bude zase zírat. Jako tele na nová vrata! Ale řeknu ti jedno: Tentokrát mu opravdu pocuchám úsměv.“

Maminka se usmívala, ještě vrhla poslední pohled do zrcadla v chodbě a poučila ho: „Za koukání se obličej nerozbíjí, tatínku.“ Dívala jsem se pak za nimi z okna a těšila se, až časem půjdu k oltáři s někým, kdo bude taky tak senzační jako táta.

Povedeme báječný život, takový, jako mají naši, nebo aspoň hodně podobný. A naštěstí se mi to opravdu splnilo. Ale z toho se teď sotva mohu radovat – když moji rodiče nejsou na světě. Vzal mi je mor jménem covid.

Nejhorší dny mého života

Maminka se nakazila hned na začátku pandemie. Byla, chudinka, už hodně stará, v onom, jak se říkalo, rizikovém věku. Ihned ji odvezli do nemocnice, táta z toho byl úplně na dně.

Nezbylo, než abych se vrátila zase domů a bydlela s ním, ale ničemu jsem už nepomohla, nic nezachránila.

Ač jsem o tátu vzorně pečovala, sanitka ho odvezla tři dny po mámě, diagnóza zněla: slabší infarkt. Po přijetí do nemocnice se zjistilo, že kromě toho má, stejně jako máma, covid-19. Prožívala jsem nejhorší dny svého života.

Byla to beznadějná situace, věděla jsem, že o ně přijdu, že velmi pravděpodobně ztratím oba rodiče.

A přesně to se také stalo. Podrobnosti znám jen z vyprávění, byla karanténa, do nemocnice byl proto vstup přísně zakázán. Díky soucitným zdravotníkům strávili moji rodiče poslední dny spolu. Ošetřující lékařka mi líčila, že se drželi za ruce.

Pak maminka zemřela. Jakmile to táta zjistil, už s ním nebyla rozumná řeč. S

undal si kyslíkovou masku a kategoricky odmítl jakoukoli další léčbu. Seděla jsem na lavičce před nemocnicí a po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy. Pravděpodobnost, že bych tátu zahlédla alespoň z okna, byla nulová, už jen ležel, vstát by nedokázal.

Starší paní o holi, která se šourala kolem, se zdvořile optala, zda mi může nějak pomoci.

Beze slov jsem zavrtěla hlavou. Mně už, paní, není pomoci, odpověděla jsem jí v duchu. Mně už není pomoci. Ztratila jsem maminku a za několik minut, hodin nebo dní přijdu o tátu. Volala jsem mu jedenáctkrát, pak to konečně zvedl.

„Tati, prosím tě,“ zaúpěla jsem, „proboha, bojuj. Nech doktory, ať tě léčí. Já tě potřebuju. My všichni tě potřebujeme.“

Okamžik bylo ticho, slyšela jsem jen jeho dech. Potom zašeptal: „Moc se omlouvám, zlatíčko. Já ale už nemůžu. Musím jít za ní.“ To bylo všechno, co mi řekl. Pak už jsem ve sluchátku slyšela jen jakési praskání.

Bez mámy zůstal naživu jen necelých čtyřiadvacet hodin. Však to říkám: jako Romeo a Julie.

Pravnoučka se moji rodiče bohužel už nedožili. ale vím, že by se jim moc líbil. Na Dušičky jsem malého Adámka přivedla k jejich hrobu. Je zrekonstruovaný, udělali to ještě naši, aby, jak se smíchem říkal táta, šli do nového.

Na návštěvu…

„Tak tohle jsou, Adámku, tvoje prababička a tvůj pradědeček,“ řekla jsem vnoučkovi a ukázala na fotografie na náhrobku. Zamyšleně si je prohlížel a potom se zeptal:

„A proč mi nedali dárečky k narozeninám?“ Otřela jsem si slzy a vysvětlila malému chlapečkovi, že kdyby ti dva mohli, dali by mu dárků plnou tašku.

„A přijdou k nám domů na návštěvu?“ zajímal se Adámek s pohledem na fotografie mých rodičů. „Možná ano,“ odpověděla jsem. „Možná tě někdy navštíví, až budeš spinkat. Bude se ti o nich zdát. A bude to opravdu krásný sen, protože oba byli moc a moc hodní.“

Jaroslava (61), Českobudějovicko

Související články
3 minuty čtení
Mamince je devadesát. To už je věk. Já ten svůj mám také, ale to neznamená, že se nebudu starat. I když to bolí. Mateřská láska dokáže být krásná a hřejivá. Jenže někdy se z ní stane pouto, které svazuje víc, než by mělo. Přesně to se stalo mně. Musím se o ni přece postarat Moje maminka sedává každý večer na gauči, ovladač pevně v ruce. Už dopředu mi chystá místo vedle sebe, načechrá polš
4 minuty čtení
Nikdy bych nevěřila, že mě jednou zradí žena, kterou jsem si pustila tak blízko. Ta, kterou jsem považovala za kamarádku, ta, které jsem věřila. Muži odcházejí, to člověk tak nějak očekává. Ale že mi podrazí nohy někdo, komu jsem svěřovala i věci, které jsem si roky nechávala jen pro sebe, to mě nenapadlo. S Lídou jsme se poznaly před sedmi lety v rehabilitačním centru. Obě jsme tam chodily cvi
5 minut čtení
Chci se vám svěřit se svojí zradou vůči svému muži. Bylo v tom plno vášně, lží a bolesti a taky pocit viny, který mě pronásleduje dodnes. Všechno začalo před čtyřiceti lety. Byla jsem třicetiletá matka dvou malých dětí, žena hodného chlapa, který tvrdě pracoval v továrně na tři směny. Žili jsme skromně, ale spořádaně. František byl dobrý člověk. Pracovitý, věrný, nikdy nezvedl hlas, vždycky mi
3 minuty čtení
Můj vyvolený nastupoval v dubnu na vojnu, čekaly nás dva roky odloučení. Věřila jsem, že to překonáme a po jeho návratu se vezmeme. Jak moc jsem ho milovala! Nastupoval na vojnu v dubnu, v jarním turnusu. Na nádraží hrála dechovka od podlahy, tváře muzikantů byly veselé a kontrastovaly se smutkem v očích branců, jejichž mámy a holky mávaly a brečely. Dva roky! Budeme spolu ještě za dva roky, pt
2 minuty čtení
Dlouhou dobu jsem se vyhýbala pohledu do zrcadla. Měla jsem strach z toho, co bych v něm mohla spatřit. Proč k té proměně došlo? Po léčbě rakoviny jsem samu sebe sotva poznávala. Je to už pět let, co mi lékaři oznámili diagnózu: rakovinu prsu. Do té doby mi život konečně připadal klidný. Měla jsem práci, kolem sebe blízké lidi, rodinu. Děti už byly dospělé a s manželem jsme si začali užívat
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Co o vás prozradí vaše letmé kresby?
nejsemsama.cz
Co o vás prozradí vaše letmé kresby?
Obrázky, které si často bezmyšlenkovitě kreslíte na papír, mohou odhalit vaše vlastnosti, podvědomé touhy i duševní rozpoložení. Co si nejčastěji jen tak kreslíte? Vysvětlíme vám, co to znamená. Vaše čmáranice na papíře vám spolehlivě odhalí, jak se právě cítíte, co vás trápí a po čem toužíte. Podle toho, co si jen tak kreslíte, třeba při telefonování, pak
5 věhlasných lékařů českých králů: Uspěly by jejich zaručené recepty i dnes?
historyplus.cz
5 věhlasných lékařů českých králů: Uspěly by jejich zaručené recepty i dnes?
„Vezměte oškubanou slepici a vařte ji minimálně tři hodiny. Tohoto vývaru pak užívejte několik lžiček denně,“ poznamená lékař Albík z Uničova, když vidí, jak je Václav IV. zmožený a bez sil. Jeho rada se nemine účinkem a králi se okamžitě udělá lépe. Jsou nejen vážení, ale i pohádkově bohatí. Panovníci totiž za jejich schopnosti platí doslova
Světelné koule u města Marfa: Stále nemají jasné vysvětlení!
epochalnisvet.cz
Světelné koule u města Marfa: Stále nemají jasné vysvětlení!
Je to optický jev, které nedává spát badatelům z celého světa. Řeč je o záhadných světlech v blízkosti města Marfa v americkém státě Texas. Údajně mohou být žlutooranžová, zaznamenat prý ale lze i jiné odstíny. Co jsou zač?   Děje se nám to přímo před očima, ale nikdo neví proč. Záhadami opředená světla u města Marfa jsou nejčastěji
Plevel ovládl váš trávník? Možná děláte tuhle zásadní chybu
rezidenceonline.cz
Plevel ovládl váš trávník? Možná děláte tuhle zásadní chybu
Pokud váš trávník po zimě připomíná spíš flekatý koberec než lákavý zelený porost, není to náhoda. Jaro vždy nemilosrdně odhalí místa, kde plevel využil náskok, který získal ještě před začátkem sezóny. Dobrou zprávou je, že právě teď máte šanci změnit pravidla hry. Když půda volá o pomoc Důvod, proč se plevele na jaře chovají životaschopněji
Ovocný salát s jogurtem a ořechy
tisicereceptu.cz
Ovocný salát s jogurtem a ořechy
Využijte nabídku čerstvého ovoce a připravte si jako dezert vynikající ovocný salát. Můžete přidat i jiné ovoce podle chuti. Potřebujete 2 banány 60 g hroznového vína 100 g jahod 2 kiwi 2 ma
Láska Hany Holišové v troskách?
nasehvezdy.cz
Láska Hany Holišové v troskách?
Ještě nedávno to vypadalo, že Hana Holišová (45) má před sebou novou životní kapitolu. Mluvilo se o vážném vztahu, velké lásce, kterou našla v rodném Brně, a dokonce i o svatbě. Jenže teď je všechn
Kam mizí voda z Ďáblovy konvice?
enigmaplus.cz
Kam mizí voda z Ďáblovy konvice?
Voda proudící do podivné díry ve skále nepřetržitě pohlcuje obrovské množství vody a s ní také klacky, míčky, GPS navigace a jiné předměty, které do ní návštěvníci ze zvědavosti házejí. Zdá se, jako b
Kaldewei rozšiřuje portfolio designových sprchových odtoků
iluxus.cz
Kaldewei rozšiřuje portfolio designových sprchových odtoků
Společnost KALDEWEI rozšířila své portfolio designových sprchových odtoků o model FlowPoint Zero. Navazuje tak na úspěch sprchového profilu FlowLine Zero, jenž si rychle získal oblibu mezi obchodními
Sezónní průvodce: Pivoňky – Proč je miluje celý Instagram a jak si je užít déle?
epochaplus.cz
Sezónní průvodce: Pivoňky – Proč je miluje celý Instagram a jak si je užít déle?
Pivoňky jsou fenomén. Jakmile v květnu rozkvetou první poupata, Instagram zaplaví tisíce fotek s těmito nadýchanými kráskami. Proč nás pivoňky tak fascinují a proč se na jejich sezónu čeká jako na svátek? Monika z KvětinyExpres.cz odhaluje zákulisí květinové burzy, vysvětluje, proč je jejich sezóna tak krátká, a poradí vám trik, jak donutit i to nejtvrdší
Pražský Hrad, který okouzlil i hvězdy
epochanacestach.cz
Pražský Hrad, který okouzlil i hvězdy
Praha má svou nezaměnitelnou tvář. Hradní paláce nad Vltavou vytvářejí pohled, který zná celý svět. Je to obraz, který okouzluje po staletí a nikdy nezevšední.   Neexistuje snad jediný Čech, který by ho neznal. Pražský hrad se objevuje na pohlednicích, ve filmech i na fotkách. A kdo si plánuje výlet do naší metropole, má ho
Stále na noze táhnu kouli ze svých dluhů
skutecnepribehy.cz
Stále na noze táhnu kouli ze svých dluhů
Manžel byl takový tyran, že jsem od něj radši utekla i s dítětem. Dluhy se na mě začaly hrnout. Dodnes se s nimi peru. Mám to na doživotí? Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že se můj manžel David změní. Už před svatbou jsem měla pochopit, že s ním není všechno v pořádku. Byl dvakrát rozvedený. Z každého manželství měl
Střevní mikrobiom může odhalit riziko Parkinsonovy choroby, tvrdí vědci
21stoleti.cz
Střevní mikrobiom může odhalit riziko Parkinsonovy choroby, tvrdí vědci
Vědci objevili charakteristické změny ve střevním mikrobiomu, které jsou výraznější u lidí s genetickým rizikem Parkinsonovy choroby a ještě výraznější u těch, kterým již tato nemoc byla diagnostiková