Život na venkově nebyl nic pro mě, a tak jsem v dospělosti utekla do města, kde jsem si našla přítele. Ale on časem projevil jedno velké přání, které málem znamenalo náš konec.

V naší vsi nebylo kino, ani hospoda nebo nějaké zařízení, kam by se dalo jít za zábavou. Odstěhovali jsme se sem s rodiči, když mi bylo dvanáct let, a už od začátku mi venkov k srdci nepřirostl. Prostě, jak se říká, chcípl tam pes.

Proto jsem po střední škole zůstala ve městě, kde jsem měla možnost chodit za kulturou a randit se svou velkou láskou – Antonínem. Pronajala jsem si malý byt a k rodičům jezdila jenom na návštěvu, nebo když potřebovali s něčím pomoct.

S Tondou jsme si užívali městský život plnými doušky. Nebylo snad týdne, abychom nebyli na nějaké akci, pravidelně jsme chodili do kina, na koncerty, do restaurací. Báječně jsme si rozuměli a po několika měsících chození jsem se k němu přistěhovala.

Líbilo se mu tam

Rodiče nás pozvali na víkend. Tonda si s nimi hned padl do oka a nejen s nimi… „Teda, tady je nádherně,“ prohlásil, sotva jsme ráno vstali. Stál u okna, ze kterého pozoroval vesnickou nudu v přímém přenosu.

„Takový klid, žádná auta nám nesmrdí pod okny a ten ptačí koncert,“ pěl ódy na místní prostředí, čímž mě úplně zaskočil.

Snad poprvé měl na něco jiný názor než já. A rozplývat se nepřestal ani před mými rodiči. „Vidíš, Tondovi se tady líbí, a ty jsi odtud utekla,“ vyčetla mi okamžitě máma. Já jsem ale moc dobře věděla, proč jsem se na venkov nechtěla vrátit.

Když jsme s Tondou šli vesnicí, měla jsem pocit, že se místní ženské po nás zvědavě dívají a zaslechla, jak si šeptají, zda bude nebo nebude svatba. Jak mně se líbila ta anonymita ve městě… Nikdo se nestaral, zda jsme manželé nebo nejsme, nebo co mám na sobě.

Kdykoli jsme chtěli někam za zážitkem, vždycky bylo z čeho si vybrat. Bydleli jsme v pěkném prostředí, náš byt byl v domě, který stál na okraji rozlehlého parku. Pro můj život naprosto vyhovující.

Dovolená u rodičů?

Proto jsem nechápala, proč Tonda přitakával mým rodičům, že se mu na vesnici tak líbí. Když rodiče viděli, jak je Tonda nadšený, prohlásili, že bychom se k nim mohli přistěhovat, že v domě je místa dost. S přistěhováním jsem pochopitelně nesouhlasila.

Užívali jsme si života, jezdili na dovolené, na jaře na poznávací zájezdy, na podzim jsme si prodloužili léto u moře.

Náš vztah neměl chybu, tedy až doposud. „Tondo, kam letos vyrazíme na dovolenou?“ položila jsem jednoho dne otázku svému příteli. Odpovědí mi vyrazil dech. „Já bych nejraději jel k vašim na vesnici. Vždyť je tam tak krásně.

Mohli bychom chodit na houby, tam jich musí růst. Tvůj táta mě zval na ryby. V tom rybníku je i pěkné koupání. Co by nám tam chybělo?“

Tak zatímco já snila o romantickém přímořském městečku a večerní diskotéce někde v taverně, tak on snil o dovolené u mých rodičů. Nepochopitelné. Svěřila jsem se kolegyni v práci, která mé trápení naprosto chápala.

„Tak mu na to kývni a uvidíš, že se tam bude tak nudit, že tam víckrát nebude chtít jet,“ poradila mi.

Poslechla jsem ji a přikývla Tondovi na to, že budeme výjimečně toto léto u našich. To jsem ale nevěděla, že si pod sebou podřezávám větev.

Můj přítel se těšil, jak vyrazí se „skorotchánem“, jak říkal mému tátovi, na ryby, zatímco já si lámala hlavu otázkou, co tam budu celé dva týdny dělat.

U rybníka mě nebaví se válet, na houby mi stačí jít dvakrát až třikrát ročně, sedět u vody a čučet na hladinu, k tomu mě táta nikdy nepřesvědčil a s veškerými kamarádkami z dětství, tedy, s těmi, které ve vesnici zůstaly, jsme se postupem času odcizily.

Ale stále jsem věřila, že se Tondovi po týdnu začne stýskat po „civilizaci“ a jejích možnostech.

Vesnická nuda

Po pár dnech vesnické nudy jsem mu navrhla, že si vyjedeme někam do společnosti. On o tom ale nechtěl ani slyšet. Dopadlo to tak, že si s mým tátou udělali oheň, opekli mastné klobásy, k tomu pivo a bavili se o rybách. Opravdu „vynikající“ zábava.

Konečně ty dva týdny utekly, spíš bych to nazvala „odvlekly“ a já se snad nikdy tak netěšila do práce.

Už jsem nemusela poslouchat vlezlé dotazy venkovských tetek, starých drben, ani mých rodičů, všechny zajímalo jen jedno – kdy se budu vdávat a proč ještě s Tondou nemáme děti. Oddychla jsem si ale jen nakrátko. Tonda mi totiž přichystal šok, ze kterého jsem se jen tak nemohla vzpamatovat.

Jednoho dne přišel s tím, že ve vedlejší vsi, kousek od mých rodičů, se prodává domek. Skvělá nabídka, prý je velmi zachovalý a není drahý.

„Říkal jsem si, že bychom ho mohli koupit a přestěhovat se tam,“ prohlásil s takovým nadšením, že jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet.

Buď venkov, nebo já!

Řekla jsem mu tehdy od plic, že pokud chce tu barabiznu koupit, tak jedině sám a budeme se muset rozloučit. „Mám tě ráda, ale to neznamená, že s tebou půjdu někam, odkud jsem kdysi utekla,“ prohlásila jsem rozhodně.

Prosil mě, abych se s ním jela alespoň na ten domek podívat. Souhlasila jsem, jela jsem s ním, v domnění, že si to nechá ještě vymluvit.

Domek to byl pěkný a zachovalý, jak mi Tonda tvrdil, ale to bylo vše. Do toho místa mě vůbec nic nelákalo. Na rovinu jsem mu řekla, že na svém názoru trvám a neustoupím. To jsme se snad poprvé ošklivě pohádali.

Celou cestu do města jsme už nepromluvili, a když jsme přišla druhý den domů z práce byl Tonda pryč. Ani vzkaz nenechal. Vůbec se mi neozval. Zůstala jsem v bytě sama a postupně rozchod rozdýchávala. Chtěla jsem mu zavolat, ale nevěděla jsem, kam šel. Tehdy ještě nebyly mobilní telefony, abych se s ním mohla snadno spojit.

Rozešli jsme se bez jediného slova a ten rozchod mě opravdu bolel, nejen kvůli tomu, jak proběhl. Uplynulo několik týdnů. Až jednoho dne, když jsem šla přes parkoviště okolo obchodu se stavebninami, jsem ho uviděla. Zrovna nakládal do auta nějaký materiál.

Zavolala jsem na něho. Podíval se na mě a já se musela přemáhat, abych nebrečela.

Šťastná rodinka

Pořád jsem ho měla tak ráda! Zašli jsme tehdy spolu na kávu. Jako dva přátelé. I on byl evidentně rád, že mě vidí. Řekl, že bydlí v tom domku, zatím si ho jen pronajal. „Proč jsi se nezastavil, abychom si o všem ještě promluvili?“ zeptala jsem se. Místo odpovědi se zeptal, zda může ke mně přijít na návštěvu.

Souhlasila jsem. Přišel, ještě ten večer. Dlouho jsme si povídali, o nás, o naší budoucnosti. Stále jsme nemohli najít společnou řeč, současně jsme ale věděli, že nedokážeme žít bez toho druhého. Už jsme spolu nezačali znovu bydlet, ale dál jsme se scházeli. Nemohli jsme se rozejít, měli jsme se rádi a zkrátka jsme chtěli být spolu.

Poslední dobou mi nebylo moc dobře, myslela jsem, že na mě leze nějaká viróza, nebo dokonce chřipka. Jenomže místo symptomů nachlazení se projevily žaludeční potíže. Byla jsem těhotná. Tonda tu novinu přijal s nadšením.

Začali jsme spolu znovu bydlet a vzali se. Nakonec jsem souhlasila s tím, že domek koupíme.

Zpočátku jsme tam trávili jen víkendy. Pro naše děti, Soničku a Karlíka, když byly malé, to byl ráj, mohly lítat po zahradě i po vsi. Nastálo jsem tam prozatím jít nechtěla. Když odrostly a osamostatnily se, odstěhovali jsme se tam s Tondou natrvalo.

Můj muž je moc šikovný, to naše hnízdečko lásky doslova „vyšperkoval“ k obrazu mému.

Chybělo tenkrát málo a kvůli bydlení bych nebyla s tak báječným mužem. Nikdy bych si nepomyslela, že se mi začne líbit život na vesnici. Asi je to tím, že tam jsem s mužem, se kterým se milujeme i po tolika letech manželství.

A že jsme se nakonec dokázali domluvit. To krásné souznění trvá už bezmála třicet let.

Věra (55), Vysočina