Když jsme si pořídili vlčáka Orkána, moje štěstí neznalo mezí. Zbožňovala jsem ho, byl to můj největší miláček. Dodnes na něj vzpomínám.
Je důležité mít slušné sousedy. Koho takové štěstí nepotká, dobře ví, o čem mluvím. Nás nepotkalo. Letitý spor začal někdy v době, kdy si soused stěžoval, že mu jehličí z našeho modřínu věčně znečišťuje pozemek. Táta odpovídal, že ten modřín sázel děda a že je pro naši rodinu důležitý.
To nás pak soused i jeho žena přestali zdravit. Táta mi po straně šeptal, že jsou to troglodyti. V té době jsem byla malá a netušila, že troglodyt je jeskynní, zaostalý člověk. Následně se přiřadily spory o jablka a třešně na stromech u plotu.
Soused nelibě nesl, že se krmíme ovocem z jeho sadu, ač k nám ty větve výrazně přesahovaly.
Vše vyvrcholilo kohoutem. Vsadila bych se, že si ho pořídil schválně.
Mladá generace o chování kohoutů možná skoro nic neví, ale faktem je, že samec kura domácího dělal kravál v brzkých ranních hodinách, což okolí, zejména o víkendech, kdy bývá lákavá možnost si přispat, těžce neslo.
Vzbudil by mrtvého
Kohout žil na dvorku blízko naší chalupy, tím pádem i okna do ložnice mých rodičů, rovněž můj pokojíček měl okno tím směrem.
Pestrými barvami hýřící pták se budil okolo třetí hodiny ráno, načež se neprodleně pustil do intenzivního kokrhání, tak hlasitého, že kdyby byl blízko hřbitov, probuzení nebožtíci by se záhy procházeli po návsi.
Spát bylo v tom nepopsatelném hluku vyloučeno. Táta po něm házel všechno, co mu zrovna přišlo pod ruku, kameny, brambory, taky budík, vázičky se sušenými květinami nebo knihu, jež zrovna ležela na nočním stolku.
Na souseda tehdy výjimečně promluvil, požádal ho, aby ptáka dal pryč, neboť dělá mimořádný hluk. Soused opáčil, že tak učiní, až dá táta pryč modřín.
Otec si následně opatřil vzduchovku a na kokrháče jedné deštivé noci několikrát vystřelil, aniž mu však pocuchal jediné pírko.
Soused zavolal policii a uvedl, že se cítí ohrožen a má důvodné podezření, že dalším cílem eventuální střelby bude on sám. Otec, vzteky bez sebe, z okna řval: „O tom nepochybuj, troglodyte!“ Nehleděl na fakt, že ho slyší dvojice policistů.
Vykoledoval si pokutu a muži zákona jej požádali, aby se do budoucna zdržel podobných výtržností.
Pod bodem mrazu
Sousedské vztahy tudíž nebyly na bodě mrazu, ale někde hluboko pod ním. Zuřivě jsme se nenáviděli. „Ty lidi, lépe řečeno troglodyti,“ rozhodl otec, horká hlava, „pro nás neexistují.“ Takhle jednoduché to ale nebylo.
Už jenom šílené zvuky, které k ránu vyluzoval kokrháč, nedávaly na sousedy zapomenout. To za nás později vyřešil chlapík odnaproti – brokovnicí.
Uhrál to na nervový záchvat, pramenící z dlouhodobého nevyspání. Klid, který se v naší části vesnice díky jeho zásahu rozhostil, byl jen zdánlivý. Pod povrchem to vřelo jak v nitru sopky.
Nebavil se nikdo s nikým, pochopitelně jsem dostala přísný zákaz třeba se jen podívat na jakoukoli osobu odvedle, včetně Davida, mého vrstevníka.
Bylo to směšné, vždyť to klidně mohl být prima kluk. „Jak by to mohl být prima kluk, když je z takové rodiny?“ hřímal táta. A tak jsme se s Davidem ani nezdravili. Když jsme se míjeli, koukali jsme každý jinam. Bylo to dost trapné.
Krvácel
Válka pokračovala a stávala se čím dál absurdnější. Soused si pořídil štěně boxera, otec v tu ránu přinesl domů vlčáka z útulku. Jelikož oba vštěpovali psiskům nenávist k sousednímu domu, chlupáči se nemohli ani vidět.
Sice byli naštěstí odděleni drátěným pletivem, ale i tak na sebe zuřivě vrčeli a cenili zuby.
Dvakrát se poprali, to když se boxer Rambo podhrabal k našemu Orkánovi. Do třetice to skončilo tragicky. To byl všední den, někdy kolem druhé hodiny, všichni byli v práci, jen já a David jsme zrovna přišli ze školy.
Tehdy jsem chodila do třeťáku, David byl o rok starší. Podle strašlivých, až hororových zvuků jsme ihned zjistili, že se na naší zahradě rvou psi.
Přiletěla jsem k drátěnce a málem omdlela. Orkán krvácel! Rvačku jsme s Davidem sice rázně ukončili, ale pro mého milovaného vlčáka bylo už pozdě. Byl ošklivě pokousaný na hrdle a na hlavě. Vykrvácel.
Nikdy, ani za milion let, nezapomenu na pohled jeho nádherných hnědých očí. Loučil se se mnou.
Hladila jsem ho a pro slzy neviděla. „Co jste to udělali? Zavraždili jste nám psa!“ křičela jsem na Davida, který stál za mnou, nejspíš přelezl plot, v obličeji měl zelenou barvu a držel vzpouzejícího se boxera za obojek. Vlčák dodýchal.
Byl to nejhorší den mého života. Vzala jsem pejska do náruče, i když byl nesmírně těžký, a potácela se ani nevím kam.
Na dvorku jsem s ním upadla. Všimla jsem si, že jsem celá od krve. „Co jste to udělali?“ brečela jsem. David byl čím dál bledší, koktal, jestli nechci něco přinést, třeba sklenici vody nebo prášek na uklidnění. „Víš, co opravdu chci? Vraťte mi mého psa!“ křičela jsem na celou ulici.
Nejhorší noc
Orkána jsme pohřbili na zahradě. Byla to příšerná noc. Svítil měsíc, temně oranžový, drobně poprchávalo, táta kopal hrob a pil slivovici přímo z lahve. Z vedlejší zahrady se ozývalo nervy drásající boxerovo vytí. Skoro to vypadalo, jako by i rváč Rambo litoval, že už nikdy Orkána neuvidí.
Jemu nic vážného nebylo, utrpěl jen povrchová zranění, která mu, jak jsem si všimla, David vymyl a vydezinfikoval. Pro mě nastaly truchlivé časy.
Vlčáka jsem měla pořád v hlavě, přicházel za mnou ve snech, myslela jsem na něj třeba i cestou do školy a tekly mi při tom slzy.
Každý večer jsem sedávala u jeho hrobu, takové hromádky kamení s křížem sbitým ze dvou prkýnek, a vyprávěla mu, co se přihodilo a že na něj vzpomínám. Byl podzim, a tak jsem mu tam nosívala kytice ze šípků, jeřabin a barevného listí.
Ze sousední zahrady mě sledoval Rambo. „Ne že by ses mi dvakrát líbil,“ vysmívala jsem se mu. „Vypadáš, jako kdyby ses ohromnou rychlostí rozběhl proti zdi a narazil do ní tlamou.“ Znovu jsem měla pocit, jako by litoval, že tu Orkán už není.
Vstala jsem od vlčákova hrobu a přistoupila k drátěnce. Vztekloun krátce zakňučel. Nastavil hlavu, jako by čekal na pohlazení. „Houby s octem!“ zasyčela jsem. „Tebe hladit nebudu, nemám tě ráda.“
Vzpomínka stále živá
Vtom ze tmy vystoupila postava. David. Nesměle promluvil Řekl: „Někdy se mi zdá, že Rambovi váš starý Orkán chybí.“ Četl mi myšlenky, to mě překvapilo. „V noci často kňučí, to dřív nedělal, a občas odmítá žrát.“
Po chvilce ticha pokračoval se sklopenýma očima: „Moc mě mrzí, že Orkán umřel. Ani nevíš jak.“ Vlastně mi byl moc sympatický. No nebudu to protahovat, začali jsme spolu chodit. Trnula jsem, co se stane, až se to dozví táta. Přerazí mě vejpůl!
Zpočátku jsme se skrývali, což není ve vesnici skládající se z několika desítek chalup, kapličky, autobusové zastávky, nádražíčka, kde většina vlaků beztak nestavila, a rybníka lemovaného zasněnými stoletými vrbami nic jednoduchého.
A tak si naší náklonnosti brzy všimly naše matky, dojaté faktem, že pod horou vší té ostudné nenávisti vykvetla láska. Fandily nám a vytrvale hučely do svých mužů, aby už nesmyslných sporů zanechali, což se také pozvolna stalo. Co mě vlastně udivilo nejvíc, byla skutečnost, že jsem se skamarádila s Rambem.
Čím dál víc jsem byla přesvědčena, že se mu po mém milovaném vlčákovi stýská, a jednou jsem ho dokonce přivedla k jeho hrobu. Seděli jsme tam svorně bok po boku a mluvili, Rambo beze slov, o tom, jaký byl Orkán fantastický, chytrý a kamarádský pes.
Proto když jsem jednoho dne vyplula ve sněhobílých šatech po Davidově boku z kostela, čekal tam na mě Rambo s bílou krajkovou stuhou okolo krku. Vím, žes mi odpustila, říkaly jeho krásné hnědé oči, a já jsem přikývla.
Miluše (59), Kroměříž