Babička tvrdila, že má doma démony. Nikdo jí nevěřil. Požádala mě proto, abych po její smrti v bytě bydlela a zlé síly vyhnala.
Babička Stáňa byla ten nejštědřejší člověk, jakého jsem kdy potkala. Byla velmi obětavá a empatická. Neexistoval nikdo, kdo by ji nemiloval. Bydlela od nás půl hodiny cesty autem. Jezdila jsem za ní několikrát týdně.
Chvilky s ní jsem milovala. Měla pro mě vždycky zajímavé příběhy. Vždycky mě zajímalo, kde bere inspiraci. Jednou jsem se jí na to zeptala. „Říkám jen to, co se mi opravdu děje,“ pokrčila rameny.
Slyšela kroky
Občas tvrdila, že doma slyší hlasy a kroky. Nikdo z nás to nebral vážně, protože babička velmi ráda fantazírovala. Poslední roky jsme měli pocit, že nám trochu senilní. Bývala často zmatená a poblouzněná. Mluvila o démonech ve svém bytě. Prosila nás, abychom jí pomohli je vyhnat.
Byla vystrašená
Moje matka na to byla vyloženě alergická. Vždycky ji okřikla, ať si přestane vymýšlet jako malé dítě. Jedinou, ke komu se nakonec babi obrátila s důvěrou, jsem byla já. „Ty mi věříš, viď? Jsou tady a já mám strach. Šeptají mi hrozné věci.
Musíš mi pomoci,“ prosila mě. Byla jsem z toho dost zmatená. V jejích očích jsem četla pravdu. Bohužel, ani tak jsem se o nic nepokusila.
Splnila jsem její přání
Pár dní před smrtí mi babička tvrdila, že už z ní démoni vysáli život. „Už musím jít. Byt jsem napsala na tebe. Prosím, až umřu, musíš ho očistit od všeho zlého. Chci, abys tady bydlela. Je to to jediné, co ti mohu odkázat. Slib mi to,“ zapřísahala mě. Tu noc zemřela.
Nikdy jsem se necítila tak prázdná jako po jejím odchodu. Chtěla jsem jí přání splnit, takže jsem se do bytu nastěhovala. Prvních pár týdnů jsem nepozorovala nic neobvyklého.
Musela jsem si přiznat, že babička už asi vážně blouznila, když viděla duchy či démony.
Hlasy mi hrozily
Až jednou v noci jsem z chodby zaslechla skřípot dveří. Cukla jsem sebou a šla se tam podívat.Nikdo tam nebyl, ale v bytě jsem cítila něčí přítomnost. Znovu jsem ulehla, když tu se z chodby ozval hlas: ,,Jsi další na řadě.“ Polil mě studený pot.
„Musíš dělat, co ti řekneme,“ zaznělo hlasitěji. Do ruky jsem si vzala kamínek, který mi babička kdysi darovala se slovy, že mě vždy ochrání.
Musím to rozluštit
Z kuchyně se často ozývaly zvuky, jako by padalo na zem nádobí. Když jsem tam ale přišla, vše bylo v pořádku. Samy se otvíraly šuplíky, a pak se ve stejné vteřině zase zavřely. Začínala jsem být zoufalá.
Snažila jsem se být silná a dělat, že ty události kolem sebe nevidím. Šlo ale do tuhého.
Jednou ráno jsem se probudila a z naprosto nevysvětlitelného důvodu jsem měla postel plnou vody. Nebýt toho, že jsem babičce něco slíbila, už bych byt dávno opustila. Musím přijít na to, co nebo kdo to je a co chce. Doufám, že se mi to brzy podaří.
Tereza M. (46), Teplice
