Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu. Jenomže jak tomu bývá, člověk míní, pánbůh mění. A tak jsem se musela spokojit jen s jedním dítětem.

Honzík se mi narodil až po třicítce. Moc jsem si ho přála a myslela jsem si, že můj přítel Igor také. Jenomže jeho láska vyprchala dřív než ta moje. Bylo to pár měsíců poté, co jsem porodila našeho syna.

„Promiň, ale opravdu ještě nejsem připravený na to být otcem,“ řekl mi jako omluvu, když si balil svoje věci.

„Jako kdybych já se někdy připravovala na to být matkou,“ kroutila jsem nechápavě hlavou. „Ty to ale zvládáš mnohem lépe než já,“ podíval se na mě. „Protože musím!“ musela jsem se smát.

„Já totiž nemůžu utéct od svého dítěte jako to děláš ty!“ „Měla sis najít někoho jiného,“ zatáhl zip u kufru a postavil se naproti mně. „Je mi to líto.“

Zůstala jsem na všechno sama

Igor se ke mně přiblížil, jako kdyby mi chtěl dát pusu na rozloučenou. „Běž!“ odstrčila jsem ho od sebe. Nakonec jsem byla docela ráda, že Igor odešel.

I když bylo dost náročné postarat se o všechno sama, alespoň mě nezatěžoval svým neustálým stěžováním si, jak je to všechno hrozné.

Jak Honzík pořád jen brečí, jak není uklizený být, umyté nádobí, vyprané oblečení. „A nechceš jít bydlet zase ke mně?“ nabízela mi moje maminka, ale já odmítla. „Jsi moc hodná, ale tohle musím zvládnout sama.

Budu ale ráda, když mi Honzíka někdy pohlídáš,“ řekla jsem. „Třeba až půjdeš na rande s nějakým chlapem, který opravdu bude stát za to,“ pokývala maminka hlavou.

Kde mám hledat chlapa?

Čas plynul. Honzíkovi byly najednou už čtyři roky a já s ním byla stále bez přítele. „Měla by sis někoho najít, přece nechceš zůstat sama,“ říkala mi maminka pokaždé, když jsem k ní přišla na návštěvu. „Jenomže kde?“ krčila jsem rameny.

„Nemysli si, že se kolem sebe nerozhlížím!“ „Nemusí být přece z našeho města. Chlapi žijí i jinde,“ mrkla na mě.

„Copak mám za nimi jezdit?“ musela jsem se smát. „Vždyť přece máš doma internet, ne?“ ptala se mě. „Můžeš si zařídit profil na nějaké seznamce,“ tlačila mě k něčemu, nad čím jsem vůbec nikdy neuvažovala.

„Jestli ti to udělá radost,“ nebyla jsem tak úplně proti. Přece jen mi nějaký mužský už dlouho chyběl.

Mladíci bez závazků

Ještě ten večer jsem si vyplnila na seznamce svůj profil. Vůbec jsem nevěřila, že by se mi mohl nějaký muž ozvat. Jaké bylo mé překvapení, když mi napsalo hned pět mladých mužů, kteří se se mnou chtěli sejít.

„Asi sis dobře nepřečetl můj profil,“ odepisovala jsem jim. „Je mi už více než třicet a mám čtyřletého syna!“ upozornila jsem je na skutečnost, kterou jsem rozhodně nehodlala před nikým skrývat.

„Jé, aha, já jen koukl na fotku a přišla jsi mi dost sympatická, tak jsem ti odpověděl,“ napsali ještě někteří nebo se už vůbec neozvali.

Když jsem zjistila, že tu pro mě není ani jeden vhodný kandidát, přestala jsem na stránky té internetové seznamky chodit a za chvíli jsem na ni úplně zapomněla. Připomněla mi ji až maminka, když jsem k ní s Honzíkem přišla na nedělní oběd.

Šílený nápad

„Tak co, už jsi našla nějakého hodného chlapa, který by se postaral nejen o tebe, ale i o Honzíka?“ „Myslíš na té seznamce?“ vzpomněla jsem si na náš poslední rozhovor. „Tam jsou jen samí mladí kluci!“ „Nesmíš to hned vzdávat,“ utěšovala mě.

„Nemám moc času vysedávat u počítače a číst si e-maily od mladých kluků, kteří chtějí jenom randit a o rodině nemají ani zdání,“ namítla jsem.

„Ale jestli chceš, klidně ti dám kontakt na nějakého z nich a můžeš si s ním dát rande místo mě.“ „Dobře,“ souhlasila maminka. „Nějakého mi vyber!“

Svobodný otec

Přišlo mi tak legrační, co mi maminka řekla, že jsem se podívala na svůj profil na seznamce, kde jsem byla zaregistrovaná, hned, jak jsem se s Honzíkem vrátila domů.

Měla jsem tu nejen spoustu vzkazů od mladých kluků, které jsem ovšem hodlala přenechat mamince, ale byl tu i jeden, který mě opravdu zaujal.

„Jsem čtyřicetiletý muž, který sám vychovává svoji pětiletou dceru, a rád bych se seznámil s milou ženou hledající lásku a porozumění,“ stálo v jeho vzkazu.

„Jestli jsi milá, hodná a dokázala bys mít ráda nejen mě, ale i moji holčičku, budu rád, když se mi ozveš. Pavel.“

Rodina, o jaké jsem snila

Jen jsem dočetla, srdce mi zajásalo. Odepsala jsem okamžitě a netrpělivě čekala na odpověď. Měla jsem štěstí. Přišla hned večer. Dali jsme si s Pavlem rande, na které jsme vzali i naše děti, kdybychom si náhodou neměli o čem povídat. Nakonec jsme spolu strávili celé odpoledne.

K další schůzce jsme se nemuseli přemlouvat. A i kdybychom se nechtěli sejít, naše děti by nás k tomu jistě donutily. Můj Honzík s Pavlovou Simonkou se do sebe zamilovali dřív, než se to povedlo mně s Pavlem. Teď jsme jedna velká rodina.

A mně se navíc splnil můj velký sen. Mám nejenom syna, ale i přenádhernou dceru.

Jana M. (54), Havířov