Vyrůstala jsem mezi samými kluky, byla jsem tedy sama tak trošku jako kluk. Případní nápadníci to tak se mnou neměli vůbec snadné. Jeden to se mnou ale vydržel…

Mít sourozence je velká radost. I když přiznávám, že vyrůstat se dvěma staršími bratry bylo někdy náročné. Maminka zemřela, když mi bylo sedm let, a od té doby jsem byla jedinou ženskou silou v naší domácnosti.

Tatínek na nás všechny praktikoval stejnou výchovu, a tak jsem už od dětství byla jako kluk. Ostříhaná nakrátko, oblečená do kalhot po bratrech, a se slovníkem takovým, jaký rozhodně nepřipomínal něžnou vílu.

Nejlepší kamarád

„Takhle se dívka nechová!“ hubovala mi jednou paní učitelka, když jsem se servala s kluky ze třídy. Bránila jsem tehdy Matěje, mého největšího parťáka. Byli jsme nerozlučná dvojka – on byl ten slušný a věčně zakřiknutý, a já jeho pravý opak. Kamarádili jsme se už od základní školy.

Rozebírali jsme kdejaká témata, jen o holkách se mnou nikdy nemluvil. Asi se mu žádné nelíbily, myslela jsem si. Ani já jsem po chlapcích nekoukala, a pokud se našel nějaký odvážný nápadník, neměl u mě šanci.

Jako tehdy, když mě přišel pozvat na tancovačku kamarád mého nejstaršího bratra. „Nemám zájem!“ řekla jsem mu jedovatě a práskla dveřmi. „Chápeš tu jeho drzost?“ rozčilovala jsem se poté před Matějem a on, jako obvykle, nic neříkal. Brzy jsem pochopila proč.

Pár dní na to, se na naše obvyklé večerní debaty na návsi dostavil v nažehlené košili a pugétem tulipánů. „Co se ti stalo?“ smála jsem se mu a ještě více jsem se smála, když mi kytici vrazil do ruky s tím, že je pro mě. „Zbláznil ses?“ zeptala jsem se vyděšeně, když mi došlo, že si nedělá legraci.

„Ne, já tě mám rád,“ řekl nesměle. Nezareagovala jsem tehdy moc vlídně. Hrozně jsem se na něj rozčílila. „Už mi nechoď na oči!“ řekla jsem mu, kytku po něm hodila a utíkala k domovu. Tím pro mě naše přátelství skončilo.

Nechtěla jsem ho ani vidět. Už za týden mi to ale bylo líto. Můj kamarád mi hrozně chyběl. A tak jsem za ním nakonec šla. Omluvila se za svou hloupou reakci a poprosila ho, zda můžeme být dál kamarádi.

Pochopila jsem

Dlouho nám to ale nevydrželo. Dodnes nevím, jak to udělal, ale já jsem se do něj zamilovala po uši. Trvalo mi, než mi to došlo, ale potom už jsem se tomu nebránila. Začali jsme spolu chodit, a když nám bylo pětadvacet, vzali jsme se.

Tou dobou už jsem pochopila, že bych se měla chovat více jako holka. Chtěla jsem se svému muži líbit. Stále je mým nejlepším přítelem a samozřejmě i věrným, milujícím manželem.

Kateřina (67), Berounsko