Naše dcera Věra se zamilovala do rodinného přítele Roberta. Nejenže je mezi nimi třicet let rozdíl, ale i mně byl kdysi bližší, než by se slušelo!
Robert je manželův nejlepší kamarád snad už od plenek. Za tu dobu, co se znají, spolu zažili hodně. Když mi manžel svého kamaráda před lety představoval, pochopila jsem, že to je člověk, kterého budu často vídat. Bylo mezi nimi velmi silné přátelství. Navíc vypadal sympaticky a také takový byl.
Vyznal mi lásku
Když jsme se s manželem brali, Robert byl sám. Vždycky měl pro ženy slabost. Byl to takový slušný děvkař, který věděl, jak se k ženám chovat. Po letech jsem si zvykla na to, že se ženy po jeho boku stále mění. A všechen zbylý čas trávil potom s námi. A čím víc byl s námi, tím jsme si byli bližší.
Chápala jsem, co na něm všechny vidí. „To víš, já miluji jen tebe, jen tě bohužel viděl můj kamarád dřív, a tak mám smůlu,“ říkával s lišáckým úsměvem. „Tak holt beru kvantitu, když není kvalita,“ dodával.
Chyby jsem nelitovala
A jednou jsme kdesi zůstali dva dny sami, a tak se to stalo. Vždy jsem měla sice velké výčitky svědomí, ale nikdy jsem nelitovala. Byla to ta nejkrásnější noc v mém životě. A teď přišla naše dcera, že si bude Roberta brát!
Byla vymodlené dítě, nosili jsme ji na rukou. Užívala jsem si každičký den mateřství. Robert byl z malé Věry také vždy zcela unešený. Místy to vypadalo, že se to snad zlomí a bude mít vlastní dítě. Roky plynuly a my byli šťastná rodina.
Z Věry vyrostla neskutečně krásná žena. Byla chytrá, společenská a dokázala rozesmát nejednu chmurnou tvář.
Byla to veselá kopa, kterou měli lidé rádi. Když oslavila svoje osmnácté narozeniny, rozhodla se, že chce žít na vlastní pěst. Našla si práci a pronajala menší byt. Oba jsme na ni byli velmi hrdí.
Tajemství se vrátilo
A najednou byla ještě šťastnější a veselejší: „Ty někoho máš, viď?“ uhodila jsem na ni. Věra se jen spokojeně usmála. „Je to na mně vidět, jo?“ Kdo je ten šťastný muž, nám ale dlouho tajila.
Ovšem podobné změny v chování jsem zaznamenala i u Roberta. Najednou na nás neměl čas. Když už u nás strčil hlavu do dveří, byl vyšňořený a bylo jasné, že v tom zase lítá nějaká žena. A já mu to opět moc přála. Už by se měl usadit.
Překvapila nás
„Robert někoho má?“ vyzvídala jsem u manžela. „Taky si to myslím. Tentokrát to vypadá dost vážně,“ dodal. Když nás dcera pozvala na oběd, netušili jsme, co se na nás chystá. Čekala nás u stolu a držela se s Robertem za ruku. „Vy dva?“ vytřeštila jsem oči.
Pak na nás vše vybalili a já utekla. Všechno se mi vybavilo, má nevěra zase ožila, jako by to bylo včera. Bojím se o Věru a bojím se, že by třeba Robert mohl být jejím biologickým otcem!
Jarka T. (55), Ostrava