S Veronikou jsme byly nerozlučné kamarádky, doslova důvěrné přítelkyně. Jedna pro druhou by i dýchala, kdyby bylo potřeba. Jenže osud nás rozdělil.
Každá jsme měly své lásky a nekonkurovaly jsme si. Přály jsme si navzájem lásku, štěstí, krásný život s tím, že budeme pořád kamarádky na život a na smrt. To jsme netušily, co se může přihodit.
Jak s námi život zamává a osud rozdá úplně jiné karty, než které jsme měly v rukou. Zatím byl klid a všechno nám vycházelo. Veronika si vzala Standu, já se vdala za Michala. Kupodivu si kluci rozuměli, takže jsme byli dobrá parta.
To se nemělo stát
Standa byl vášnivý vodák a snažil se Veroniku přitáhnout ke své lásce. Snažila se. Dokonce mi říkala, že ji to docela baví. Až na to, že by voda nemusela být tak mokrá. Ráda si dělala legraci, a to i sama ze sebe.
Narodil se jim krásný kluk, oba se v Davidovi viděli. Jenže jednou, když bylo jejich synovi šest, se domů z vodácké výpravy nevrátili všichni. Přijeli zničení a bez Davida. Jejich milovaný syn se utopil.
Výčitky nebraly konce
Veronika se úplně změnila, se Standou spolu byli ještě rok, ale jejich láska naprosto vyprchala. Oba si navzájem dávali za vinu, co se stalo. Atmosféra u nich houstla, až se jednoho dne Standa sbalil a Veroniku opustil. Kdysi tak veselá Veronika se začala uzavírat do sebe.
Chyběl jí nejen David, ale začala si uvědomovat, že i Standa. Cítila se opuštěná. A nějak si usmyslela, že moje štěstí a moje dvě děti, Kristýnka a Sandra, si nezasloužím. Začala být vyloženě zlá. Výčitky vůči mně nebraly konce.
Pořád jsem si říkala, že ji všechno přebolí, ale ona se ve svém žalu utápěla a dalo by se říci, že i ráda. Babrala se ve svých problémech, přestože jsem jí radila, aby už začala zase žít.
Z veselé holky se stávala zlá a zapšklá ženská, která nikomu nepřeje nic dobrého.
Vytratila se z mého života
Jednoho dne zmizela. Netušila jsem, že je to tak zlé. Ale když u mých dveří zazvonili její rodiče s otázkou, zda o jejich dceři nevím, zalapala jsem po dechu. Snažila jsem se jim pomoci Veroniku najít. Ale co já jsem vlastně věděla z jejího posledního úseku života?
Kytky v jejím bytě usychaly, ale Veronika nikde. Dávali jsme dohromady střípky z jejího života. Až jsme narazili na stopu, že přece jen měla nějakou známost. Její rodiče už zvažovali, že ji dají hledat policií. A skutečně ji policie našla. Náhodou.
Veronika se zmateně pohybovala na dálniční křižovatce daleko od svého bytu. Upozornili na ni řidiči.
A Veroniku odvezli na vyšetření. Zpráva, že se našla živá, mě uklidnila. Vyšlo najevo, že se zapletla s podivným mužem, který ji zcela ovládal. Říkal, že je léčitel lidských duší, ale spíše to byl šarlatán. Veronika nakonec skončila v nějakém sanatoriu. Odmítala kohokoliv ze svého života vidět.
Návrat
Uběhlo několik let, během nichž jsem o ní měla jen kusé zprávy. Dokonce jsem věděla, že se vrátila do svého bytu, ale neozvala se a já měla strach jí zavolat nebo jít ji navštívit. Vždyť mi řekla tolik hnusných věcí.
Necítila jsem se uraženě, jen jsem si myslela, že by se všechno mohlo vrátit. A já si chtěla uchovat na svoji kamarádku jen ty krásné vzpomínky.
Návštěva
Zrovna jsme se s Michalem chystali odjet na chalupu, když zazvonil zvonek u dveří. Michal šel otevřít. „Nebudeš věřit, kdo by s tebou chtěl mluvit,“ vrátil se překvapeně. Za ním už stála Veronika. S krátkými vlasy. Nesměle se usmála. Ukázala na své vlasy.
„Všechno jsem odstřihla, ale tebe ne,“ podívala se mi do očí. Byla to zase ta moje nejlepší kamarádka.
Milena B. (56), Plzeň