Ta ďábelská sklíčka jsem našla na půdě ve staré, zaprášené truhle. Díky nim jsem pochopila, proč se babička před smrtí pomátla.

Ty věci na půdě tam musely ležet padesát let. Já jsem si ale řekla, že se tím proberu – a měla jsem dva velké pomocníky, vnučku Adélku a vnuka Matyáše.

Když jsem jim sdělila, že tam určitě najdeme poklad, tak se nenechali přemlouvat a hrnuli se na půdu do toho nepořádku sami.

Narazili jsme na podivnou krabičku popsanou ornamenty. Byly dost děsivé. Co to může být? Nešla otevřít, jako by byla zalepená. Odnesli jsme si ji tedy do kuchyně a tam ji po notném úsilí vypáčili. Byly tam brýle. Vypadaly obyčejně. Vnuk si je hned nasadil na nos.

Podivný mlžný opar

Hned vzápětí vyskočil ze židle a zakřičel: „Čert!“ a ukázal ke kamnům a chytl se mě křečovitě oběma rukama. Starší vnučka se zasmála, sundala mu brýle a nasadila si je ona. Vzápětí zbledla jako smrt a zírala před sebe. Krve by se v ní nedořezal.

Musela jsem s ní zatřást, aby se probrala. A sundala jí ty brýle. „Babičko, já jsem viděla ducha,“ vydechla s hrůzou v očích. Takové nesmysly! Nasadila jsem si ty staré brýle a rozhlédla se po kuchyni.

Měla podivný nádech, jako by byla celá v oparu. U kamen se mi zdálo, že cosi přeběhlo. V mlze přede mnou se pohnula vysoká postava a najednou – úplně před očima, blízko mě, se vynořila lebka v černé kápi. Smrt!

Pryč s nimi

Upadla jsem na židli a i s ní na zem. Ani nevím, kdo mi ty brýle strhl z obličeje. Všechno zmizelo. Vzpomněla jsem si na svou babičku, jak jí matka dávala ty brýle před smrtí, aby si přečetla denní tisk.

Babička vždycky ječela jako na lesy, že jí po peřině běhají skřeti a kolem hlavy lítá kosa. Všichni si mysleli, že se babka zbláznila. Ty brýle jsme zakopali s vnuky na zahradě, a Matyáš s Adél-

kou jim pro jistotu rozšlapali sklíčka.

Hana (62), Opočno