Byla jsem odhodlaná pro lásku umřít, ale zjistila jsem, že jenom to zkrátka nestačí. Na tu pravou lásku je třeba dvou, jinak to nejde.
Zamilovaných příběhů jsem za svůj život přečetla už mnoho. Zejména, když jsem dospívala, byl tento typ literatury mým, takříkajíc, denním chlebem. Nořila jsem se do smyšlených románů a sama snila o tom, že i já jednou najdu pravou, bezpodmínečnou lásku. A udělám pro to všechno na světě.
V patnácti, šestnácti letech se to zdálo jako krásná a jednoduchá představa. Postupem let jsem ale zjišťovala, že snadného na tom není vlastně vůbec nic. Na svou první lásku jsem nemusela dlouho čekat. Přišla přirozeně, ještě během školních let.
Jmenoval se Jakub, spolužák ze střední školy, s nímž jsem začala chodit už na konci prvního ročníku.
Romantická pošta
Všechno bylo perfektní, růžové brýle zafungovaly bezchybně a Jakub se pro mě stal středobodem celého mého života.
Svůj volný čas jsem chtěla trávit jen s ním, nestačilo mi, že jsem vedle něj seděla ve školní lavici, na obědě, v autobuse, chtěla jsem s ním být pořád.
A myslela jsem, že on to má stejně. Romantičtí hrdinové v knížkách se tak přeci vždycky chovají. Jenže tu byl jeden háček. Jakub byl romantickému hrdinovi na hony vzdálený.
Nejenže raději četl příběhy o indiánech, zároveň také nebyl zrovna komunikativní, tedy alespoň co se mě týče.
Moc toho nenamluvil, ale svou nezapomenutelnou finální větou, adresovanou na můj účet: „Už se na mě přestaň lepit!“ poslal náš vztah definitivně do věčných lovišť.
Do konce střední školy jsem s ním nepromluvila, avšak můj názor na lásku první nevyvedený vztah nezměnil.
Nemohla jsem přece za to, že Jakub je takový hulvát, říkala jsem si, odhodlaná jít do dalšího vztahu s ještě větší nadějí. Na svou druhou lásku jsem si však musela chvíli počkat.
Mým dalším partnerem se stal náš pošťák, který mi krom dopisů, pohledů či složenek začal pravidelně nosit kytičky.
Ty většinou natrhal někde cestou a mně si tím romantickým gestem naprosto získal. Tehdy jsem už byla dospělá a zaměstnaná v první práci, a po pár týdnech jsem se k pošťákovi Karlovi rovnou nastěhovala.
„Nač ztrácet čas,“ řekla jsem tehdy mamince, s níž jsem se dojemně loučila, byť jsem se stěhovala jen o dvě ulice dál.
A tak jsem poprvé začala žít s mužem, zamilovaná, přehlížející veškeré jeho nedostatky. Říká se, že člověka nejlépe poznáte až ve chvíli, kdy s ním žijete. V případě mě a Karla, to tedy platilo rozhodně.
Pochopitelně jsem si už od začátku všimla, že není zrovna pořádkumilovný, měl mě ale rád, a to pro mě znamenalo víc.
Bordelář
A tak jsem s upřímnou láskou sbírala po bytě poházené kusy jeho oblečení, neustále umývala špinavé nádobí. Co bych ale pro lásku neudělala. Vztah s Karlem však nakonec stejně nevyšel. Důvod? Karel si našel jinou.
Dle jeho slov si perfektně rozuměli a já jsem se stěhovala zase o dvě ulice zpátky, k rodičům.
O rok později jsem se seznámila s dalším partnerem. Opět bylo všechno perfektní, a dokonce i já jsem byla podle něj perfektní, tedy, až na jednu věc. Nelíbilo se mu, že kouřím a požadoval, abych s tím rychle přestala.
Nebylo to pro mě snadné, ale co bych pro lásku neudělala, klidně i změním své návyky. Prakticky ze dne na den jsem přestala kouřit, nebylo to ale nakonec nic platné a opět jsem dostala „kopačky“ já.
Tentokrát po půl roce a prý proto, že nám to neklapalo. Byť já jsem dělala všechno proto, aby tomu tak nebylo. Tehdy jsem poprvé pochopila, že snahu musí ve vztahu projevit oba, nejen já.
A tak jsem byla zase sama, ale poučená a přesvědčená, že další muž bude ten pravý. A zdálo se, že opravdu je.
Změním bydliště
S Ondřejem, čerstvě vystudovaným strojním inženýrem, nám to spolu zkrátka šlo. Samozřejmě, že měl také své mouchy, když s ním někdo v něčem nesouhlasil, to se poté byl schopný hádat do roztrhání těla.
Rok jsme spolu chodili, než přišel s tím, že se chce kvůli práci odstěhovat na Slovensko.
„Budu se stěhovat,“ oznámil mi jen tak mimochodem. Počítal s tím, že půjdu s ním, jen nečekal, že bych proti tomu mohla mít nějaké výhrady.
Nechtěla jsem opustit rodiče, přátele ani kolegy a přestěhovat se tak daleko, nakonec jsem ale usoudila, že kam jde můj milovaný Ondra, půjdu také.
Přítel mi ale nakonec vyčetl, že jsem se prý rozhodovala moc dlouho a nemyslím to s ním tedy zjevně vážně. Náš vztah zahodil jako papír. Za pár dní se odstěhoval. Sám, a já jsem měla opět zlomené srdce.
Tehdy mi konečně došlo, že já jsem sice ochotná pro lásku udělat cokoli na světě. Změnit příjmení, bydliště, své zlozvyky… ale ani jeden z mých bývalých partnerů kvůli mně nezměnil vůbec nic.
Proč se to tedy v těch románech tak krásně popisuje, když realita je dočista jiná, ptala jsem se sama sebe. Kdyby se těmi zamilovanými příběhy z knih všichni řídili, bylo by hledání životní lásky snadné jako facka.
Místo toho jsem ale facku dostala od života já, abych se už konečně probudila ze svých naivních představ.
Muž na inzerát
Chvíli to trvalo, než mi otrnulo, nakonec jsem se ale rozhodla, že si zkusím dát do novin inzerát, s jasným a stručným sdělením. „Hledám muže! PS: Pro lásku už ale neudělám cokoli!“ Byla to spíše recese, ale světe div se, někdo se na ni přece jen ozval.
První schůzku jsme měli ve vinárně, kde na mě u stolečku čekal velice sympatický muž. Byla jsem strašně nervózní, už během první sklenky vína ze mě ale nervozita začala padat.
To když se můj gentleman, jménem Miloš, zeptal, proč jsem zvolila právě takový text inzerátu. „Dříve jsi pro lásku dělala cokoli?“ zeptal se mě.
A tak jsem si pořádně lokla svého bílého vína a dala se do vyprávění. Když jsem o půl hodiny později dokončovala popis své poslední nevydařené známosti, smál se už na celé kolo.
Bylo mi jedno, že se mému žalostnému vztahovému životu směje, ostatně k smíchu to bylo a já jsem se musela smát také.
Zejména, když mi začal popisovat on, co všechno byl pro svou bývalou lásku ochoten udělat a ona si toho vůbec nevážila. Na to, že to bylo naše první rande, nasmáli jsme se s Milošem tak, jako kdybychom byli staří známí.
Dokonce jsme si tehdy, po druhé lahvi bílého, vymysleli i společnou přezdívku „pan a paní Snaživí“. Byla pravda, že jsme byli oba takoví zklamaní „vztahoví snažílci“.
„Možná právě proto, bychom se měli ještě sejít, nemyslíš?“ zeptal se mě tenkrát a spiklenecky na mě mrkl, a já nemohla než souhlasit.
Prostě to bylo ono
Zamilovaný pohled mi tenhle muž vykouzlil na tváři během jednoho jediného večera, a už nezmizel. Nechtěla jsem jít do dalšího vztahu tak po hlavě, jako do těch předchozích, ale s Milošem to nakonec ani jinak nešlo.
Bylo paradoxní, že právě my dva jsme se museli poznat díky inzerátu, ukázalo se totiž, že právě s Milošem je to konečně to pravé ořechové. Ani jeden jsme se nesnažili toho druhého předělat, právě naopak.
Konečně byly síly vyrovnané. Ba co víc, zdálo se, že tentokrát je to právě můj partner, kdo udělá cokoli jen pro to, aby mi vykouzlil úsměv na tváři. Třeba mi uprostřed aprílového slejváku doběhne na zahradu pro tu nejkrásnější růži. Nebo mě obětavě poponese v náruči, když mě rozbolí koleno.
A věřím tomu, že kdyby dnes netrpěl na bolesti zad, nosil by mě na rukou stále. Jako „pan a paní Snaživí“ jsme se nakonec vzali a snažíme se, aby nám to spolu klapalo už pěkných pár roků. Není to láska jako z románů. Je to mnohem víc.
Je to život, který společně žijeme plnými doušky. Já a můj existující romantický hrdina Miloš.
Zdena (58), Říčany