Ne každá pitka s kamarády skončí bujarým veselím. Alkohol je dost často velmi špatný kamarád, který dokáže zabíjet. Zabil i mého bratra.

Ten pokérovaný chlap tvrdí soudci drze přímo do očí, že to nebyl on, kdo konflikt vyprovokoval. Prý ho napadla banda opilých mladíků a on se jen bránil. Nemohu uvěřit vlastním uším.

Vždyť se vše odvíjelo úplně jinak. Tedy alespoň podle výpovědí několika svědků. Chci spravedlnost, strašně moc ji chci. I když vím, že na tom, co se stalo, se už nic nezmění. Můj vnuk je mrtvý a už ho nikdy neuvidím.

Konečně jsem se dočkala

Moje dcera se vdávala až po ukončení studia na vysoké škole. Pak se s manželem začali snažit o miminko, ale dlouho to nějak nevycházelo. Po dlouhém trápení a čekání konečně Marika otěhotněla.

Bohužel radost trvala jen tři měsíce a pak přišel potrat. Následovalo ještě několik dalších zklamání, než se nám konečně narodil Honzík. Vysněný syn a můj milovaný vnouček. Užívala jsem si babičkovský život naplno. Byla jsem už v důchodu a Honzík byl moje všechno.

Těšili jsme se na ples

Z vnuka vyrostl šikovný a hodný student. Měli jsme spolu krásný vztah, i když už to byl vlastně velký mužský. Pořád za babičkou a dědou rád chodil, vyprávěl nám o škole a o svých plánech do budoucna. Chtěl studovat techniku, měl z něj být jednou inženýr.

Zatím nás však všechny čekal maturitní ples. Moc jsme se na něj těšili.

Všichni šli slavit

Maturiťák se vážně moc vydařil. Honzík vyvedl k tanci nejen maminku, ale zatancoval si i se mnou. Bylo to dojemné, vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem chodila na kdejaký ples.

Moc ráda jsem kdysi tančila a byla jsem šťastná, že jsem mohla sálem kroužit i se svým hezkým vnukem. Ples skončil a partička spolužáků šla slavit ještě dál. Proč ne, říkali jsme si všichni.

Noc plná hrůzy

Ještě jsme ale s manželem doma nestačili ani ulehnout do postele a zazvonil mi mobil. Hned jsem věděla, že je něco špatně, a celá jsem se roztřásla. Volala mi dcera, že Honzík je v nemocnici v kritickém stavu.

Okamžitě jsem zavolala taxík a jeli jsme s mužem do nemocnice. Vnuka tam přivezli s nožem zaraženým v břiše a s krvácením do mozku. Právě ho operovali. Naše rodina čekala na chodbě a všichni jsme mlčeli. Bylo to zlověstné ticho a zoufalství se stupňovalo každou další minutu.

Poslední pohled

Kolem šesté ráno jsme k němu konečně na chvíli mohli. Začal se probírat. Díval se na nás udivenýma očima. „Mami, babi.“ Víc toho neřekl. Seděli jsme u něj a drželi ho za ruku.

Náhle se jeho stav prudce zhoršil, a než jsme se všichni, včetně doktorů, nadáli, byl konec.

Honzíka už k životu nic nepřimělo. Při pohledu na mrtvého vnuka dostal manžel infarkt a dcera se zhroutila. Věděla jsem, že musím přes všechnu bolest vydržet, že nesmím také padnout, i když jsem k tomu neměla daleko.

Co se vlastně stalo?

Ten chlap, co našeho vnuka zabil, má za sebou už pestrou násilnickou minulost. Podle všech v té hospodě, kde si kluci dali pivo a dobře se bavili, se do nich začal navážet a provokoval je. Když na to, prý vtipně, Honzík zareagoval, dal mu nečekaně pěstí.

Kluci mu šli na pomoc. V tu chvíli chlap vytáhl nůž.

Kateřina B. (69), Třebíč