Vdávala jsem se strašně mladá. Neměli jsme vůbec nic, jen vzájemnou lásku. Bylo nám jednadvacet a já jsem byla ve třetím měsíci.
Naši malou Adélku jsme vychovávali na studentské koleji. Já byla holka z Moravy a můj muž Radek byl z jihu Čech. Rodiče by nám sice rádi pomáhali, ale byli ještě také mladí, a tak museli do práce a byli daleko. Přesto jsme všechno vlastně hladce zvládli.
Malá byla hodně nemocná!
Po promoci jsem si našla místo jako koncipientka v advokátní kanceláři. Radka advokátní praxe moc nelákala, a tak si s kamarádem založili malou firmu na dovoz faxů a kopírek a docela se jim dařilo. Adélka tak chodila půl roku do jeslí, pak přešla do školky.
Jenže byla pořád nemocná. „Lucko, co kdybys zůstala chvíli doma? Já vás přece uživím,“ říkal Radek, který měl o naši malou strach. „Navíc teď, když začínáme stavět dům, se hodí, aby řemeslníky někdo hlídal.“
Nechtělo se mi vystupovat z rozjetého advokátního vlaku. Být advokátkou, to byl můj sen od dětství. Jenže Radkovy argumenty byly silnější. „Máš pravdu,“ uznala jsem a zůstala doma, hlídala zedníky, pak zařizovala dům.
Obětovala jsem sny
Nemohla jsem si stěžovat, že bych neměla co na práci, jen to nebylo to, co by mě naplňovalo. Zato Radek byl šťastný. Vplul do světa podnikatelů, a hlavně do světa velkých peněz. „Luci, moc bych chtěl další dítě,“ řekl jednou večer tiše.
„Adélce už bude pět a jenom jí to prospěje.“ Syn Aleš se narodil nedonošený a přidušený.
Na rozdíl od Adélky celé noci prokřičel. Byla jsem úplně vyřízená. Ještě štěstí, že dcera už spala ve svém pokoji. My s manželem jsme se několik měsíců nevyspali.
„Lucko, promiň, já potřebuju trochu odpočinku, musím živit celou rodinu,“ oznámil mi jednou večer a přestěhoval si peřiny do své pracovny.
Zůstala jsem na všechno sama!
Trvalo skoro rok, než se Aleš zklidnil. Radek se už ale do ložnice nevrátil. S dětmi si o víkendech hrál, chodil na procházky, stavěli sněhuláky, jen já jsem se do jejich světa nějak nevešla.
Každý měsíc ale na mém účtu přistála částka, kterou bych si jako řadová advokátka nevydělala. Jen ta láska se nějak vytrácela.
„Lucie, na ten večírek si oblékni ty nové šaty, co jsem ti koupil, a usmívej se, prosím tě, na toho podnikatele z Polska, dost ho potřebuju!“ dostávala jsem instrukce jako profesionální manželka. „A pořiď si nějaké luxusnější oblečení, ať mi neděláš ostudu!“
Pořídil si milenku
Že má milenku, jsem tušila, ale potvrdila mi to manželka jeho kamaráda. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ křičela jsem na něj.
„Já se o všechno starám, a ty si najdeš nějakou mladou děvenku!“ „Jsi moje manželka, platím ti každý měsíc dost peněz na to, aby sis žila po svém,“ řekl „můj“ manžel.
„Nebudu se ti zpovídat, kdy a s kým jsem byl,“ dodal. „A když to chceš vědět, ano, mám přítelkyni. Ale podívej se na sebe. Už mockrát jsem ti říkal, ať pár kilo zhubneš. Já tě neopustím, jsem charakter, rodina je pro mě všechno. Smiř se ale s tím, že si budu dělat, co chci!“
Vyhrožoval mi
Tak jsem roky žila ve zlaté kleci. Možná by se to někomu líbilo, peněz jsem měla dost, luxusní značkové oblečení, vlastní auto, pomocnici do domácnosti. O návratu do práce nechtěl ale Radek slyšet ani slovo. „Chci, abys byla doma a poskytovala mi servis,“ řekl.
„Jestli se ti do nelíbí, jdi. Určitě si rychle najdu ženu, která bude vděčná za to, jak se o ni starám.“ Tolik se změnil! Kde zůstal ten kluk, do kterého jsem se zamilovala a který chodil na brigády, abychom mohli koupit malé postýlku? Jak je možné, že se z něho stal takový protivný a zlý člověk?
Padla na mě prázdnota
Proč jsem studovala? Abych byla dobře placenou hospodyní? Děti rostly. Adéla už studovala práva, Aleš právě odmaturoval. A já jsem udělala zásadní rozhodnutí. Takhle už žít nechci! Zašla jsem do advokátní kanceláře, kterou jsem si našla na internetu.
Ti mladí právníci se na mě dívali tak divně, zajištěná ženská téměř ve věku jejich maminek a chce pracovat. Nakonec mě k sobě vzali. Radek to ale nevydýchal. „Dělej si, co chceš, ale tady už nebydlíš!“
Tak jednoduché to samozřejmě nebylo. „Kluci“ z advokátní kanceláře mi pomohli. Radek mě musel z domu vyplatit. Koupila jsem si byt. V padesáti jsem si zase začala plnit svůj dětský sen. Jsem advokátka!
Lucie T. (62), Brno