Když jsem přišla na svět, nebyla to pro mé rodiče velká radost. Matka můj porod protrpěla a chybělo málo a nepřežila jej. Narodila jsem se totiž nožičkama napřed.
Moji rodiče byli velcí sportovci. Máma vystudovala fakultu tělesné výchovy a sportu a pyšnila se titulem nejkrásnější studentka školy a táta byl reprezentantem ve vodním pólu.
Máma chtěla kluka
Měla jsem být chlapec a měla jsem se jmenovat Filip. Tedy tak si to vysnila matka. „Jméno pro holku můžeš vymyslet ty, Pavle,“ dovolila máma, protože byla přesvědčená, že porodí kluka.
V té chvíli zrovna zpívala v televizi Pavlína Filipovská, a tak padla volba na Pavlínu, i když se nabízelo, že jméno je po otci. Při mém narození mi lékaři vykloubili levou kyčel. Byla jsem tedy do dvou let připoutaná na prkně s popruhy kolem stehen.
Dítě s handicapem
Asi jsem měla štěstí, že mi do vínku byla dána celkem pohodová nátura, a tak, i když kolem mě děti pobíhaly a hrály si, já seděla jako pecka, kde mě naši nechali, a usmívala se na celý svět.
Ve dvou letech jsem dostala stroječek, který mi znehybňoval jen levou nohu a který mi už vlastně v ničem nebránil…
Lítala jsem po tenisových kurtech, kde jsem v podstatě vyrostla, v zimě drandila po horách na lyžích. Máma ale těžce snášela, že má postižené dítě. Ve školce jsem také moc populární nebyla:
„Nechci s ní jít, je nějaká divná,“ slýchala jsem často od spolužáků, když se mnou měli jít ve dvojici na procházku.
Můj strojek je zkrátka děsil. Naštěstí ani to mě nijak nepoznamenalo. Matčinu lásku jsem ale stejně za nic na světě nebyla sto vybojovat, a zřejmě nebylo v mých silách odčinit velkou bolest a strach o život, který patrně při porodu prožila.
Rychlá svatba
V šesti letech se mi narodila sestra. Moc jsem se těšila a nemohla se dočkat, až si budeme hrát… Chtěla jsem ji vozit, uspávat a přebalovat. Ale nic z toho mi nebylo dovoleno. Přitom jsem už byla prvňák.
A tak naše vztahy se ségrou utrpěly, už když byla v peřince, a v průběhu let se vše jen zhoršovalo. Nepohodu v rodině jsem vyřešila tím, že jsem se hned v devatenácti letech vdala.
Záviděla mi syna
Byla jsem tehdy ve druhém ročníku na vysoké, ale to mě nijak neodrazovalo. Po devíti měsících se mi narodil Štěpánek. Věděla jsem hned od samého začátku, že je to ON. A těšila bych se, i kdyby to dítě mělo být bezpohlavní, jak je dnes v módě.
Byl zdravý, krásný a vyrostl z něj chytrý a úspěšný kluk! „Nevím, jak zrovna ty chceš vychovávat kluka! Na to musí být člověk zdravý, a to ty nejsi,“ nechala se slyšet máma. Když se mi narodil po třech letech druhý kluk, už se mnou ani nemluvila.
Jeden kluk za druhým
O pár let později se vdala i má o šest let mladší sestra Karolína. K matčině velké radosti se jí narodili také kluci, a dokonce tři! Je pravdou, že místo posledního nejmladšího Cyrila si už máma i ségra přály holčičku.
A tak náš Cyril nosí alespoň dlouhé vlasy. Bohužel ani mé, ani sestřino manželství nevydrželo.
Roky letěly, až se mí kluci zamilovali a oženili se. Byli jsme zvědaví, jestli se šňůra rodících se chlapů konečně přetrhne. Popravdě, docela jsem si už přála holčičku. Chtěla jsem jí vynahradit vše, co já neměla, nebo co jsem nemohla dělat.
Těšila jsem se, že jí dám všechnu lásku, co jí ve mně bylo, a o kterou kluci tolik nestojí.
Malá princeznička
Kluci jsou prima a nikdy mě ani nenapadlo, že bych je vyměnila za holku, ale přece jen.
Jako babička jsem si chtěla užít malou, roztomilou holčičku, se kterou si budeme hrát s panenkami, já jí budu šít šatičky, budu ji vodit na tancování a vůbec si budeme užívat všechny ty holčičí radosti. Česání vlásků, zaplétání copánků…
Zářila jsem
Také jsem měla schované nádherné princeznovské šaty, které mi ušila má babička Marie na maturitní ples. Maminka mého táty měla svůj salon, byla modelka a šila pro hvězdy prvorepublikového filmu.
Například pro Adinu Mandlovou. Bílé šaty měly krajkový vršek a tylová bohatá sukně byla celá pošitá kytičkami s blyštivým kamínkem uprostřed. Všichni šaty obdivovali a já na parketu skutečně jen zářila.
O tom jsem přece snila!
Když odvezli Janičku, ženu mého staršího syna, do porodnice, byli jsme strašně napnutí. Mladí si pohlaví nenechali prozradit, chtěli být překvapeni… „Mami, máme holku!“ volal Štěpán nadšeně a já slyšela, jak moc dojatý je.
„A víš, jak se bude jmenovat?“ „Ne?“ „No přece po tobě – Pavlínka!“ vyrazil mi dech. Tolik štěstí najednou?
To si snad ani nezasloužím! Možná tomu přikládám větší význam, ale myslím, že mně tím mé děti chtěly dát najevo, že vědí, že jsem to v životě neměla snadné, a chtěly mi udělat radost. A to se jim stoprocentně povedlo.
Jsem šťastná, a to i přesto, že mi je jasné, že má matka se sestrou teď konečně puknou závistí.
Pavlína F. (61), Tábor
