Dlouho jsem byla zamilovaná do jednoho slavného zpěváka. Ovšem jen platonicky. I tak jsem ale ostatní kluky přehlížela. Až na jednoho…

Muzikanta Víťu Vávru, jsem tehdy zbožňovala. Jeho fotky a plakáty dominovaly mému dívčímu pokojíčku, samozřejmě jsem měla na kazetách všechny jeho písničky a u gramofonu vzorně srovnané jeho desky.

Starší sestra prorokovala, že se sotva seznámím s nějakým klukem, když jsem cvok akorát tak do zpěváka, kterého jsem v životě neviděla. Měla svým způsobem pravdu, kluky jsem přezírala, protože žádný z nich se nemohl rovnat Víťovi.

Mimoto bylo moře starostí s maturitou. Opatrně řečeno, nebyla jsem studijní typ, na gympl mě vehnala ctižádost mojí matky a držela jsem se tu jen zázrakem. Nebylo vůbec jisté, že odmaturuji.

Odřené lokty

Připadalo mi, že mám hlavu úplně prázdnou, akorát mi v ní vyhrávalo: Konec prázdnin tenkrát byl, ten mě s létem seznámil, najednou ti oznámil, že jsem tu já. Odmaturovala jsem díky soucitu mých profesorů s odřenými lokty.

Byla jsem za to vděčná také spolužákovi Karlovi, trpícímu zrovna na potítku. Ale i přesto mi napověděl. Nevybavilo se mi jediné dílo Petra Bezruče, jediná básnička, až ke mně dolehl Karlův šepot: „Slezské písně.“

I díky tomu jsem nerupla. Dojatě jsem mu děkovala na maturitním večírku, který se odehrával v hospodě u rybníka. Byla jsem ten večer naměkko, protože jsem se domnívala, že na sto procent propadnu, a tak jsem měla radost.

Tancovaly jsme s holkama jako o život, kluky jsem moc nevnímala. Připadali mi po celé ty čtyři roky dětinští a, marná sláva, žádný z nich nebyl Víťa Vávra.

Zahraješ mi?

Před půlnocí jsem se vymotala z lokálu na čerstvý vzduch. Na lavičce před hospodou seděl Karel a ladil kytaru. Ani jsem netušila, že na ni umí hrát. Hned mi byl ještě sympatičtější. „Zahraješ mi něco?“ zaškemrala jsem.

Bez váhání přikývl a pak už jsem jen s očima rozšířenýma úžasem poslouchala, jak hraje a zpívá: „Tenkrát bloudil jsem dny koncem prázdnin, tímhle městem sám jak ztracený…“ Byla jsem jako očarovaná. Zamilovala jsem se na první poslech.

Jak jsem si po celé ty čtyři roky nemohla všimnout, jaký je Karel fajn kluk? O dva roky později jsme si uspořádali svatbu. Kapela dostala za úkol nejdřív přehrát všechno, co zná od Víti Vávry. Na jakou písničku jsme tancovali náš první tanec, to asi nemusím vykládat.

Dana (61), Chebsko