Zamilovanost je krásná a zklamání z první lásky strašné, naštěstí mě setkání po letech probralo z omámení.
S Marianem jsme se tehdy potkali na vesnické zábavě. To, že je ve vojenském, mi nevadilo. Pocházel ze Slovenska a do té doby jsem neviděla hezčího chlapa. S partou kamarádů vyrazili na naší vesnickou tancovačku.
Zatímco ostatní holky se chovaly k vojákům odtažitě, já se zamilovala jako blázen. Tulili jsme se k sobě ještě dlouho po konci zábavy, a jeho kamarádi mě z něj museli setřást, aby mohli vyrazit zpět ke své posádce.
Chodili jsme spolu asi čtvrt roku, když jsem se dozvěděla tu hroznou novinu. Dostal volno, aby mohl jet domů na Slovensko, protože se musel ženit. Měla jsem chuť zemřít, když mi to přišel oznámit. Naší lásce byl z minuty na minutu konec.
Šťastná rodina
Několik měsíců jsem truchlila. Když jsem si poté brala Tondu, nebyla to velká láska, byl to spíš kamarád. Narodily se nám dvě děti, postavili jsme si malý domek, byli jsme v podstatě šťastná rodina.
Já ale měla ve svém srdci stále Mariana. Navždycky se tam zabydlel. Tak uplynulo třicet let, a my se jako rodinka tehdy vypravili na Slovensko na dovolenou. Jeli jsme autem.
Byl to on!
Během našich toulek jsme se zastavili v jedné vsi, usadili se v místní hospůdce a poručili si něco k jídlu. U baru seděla skupinka místních, hodně opotřebovaných štamgastů. Nevšímala jsem si jich.
Jenže se v jednu chvíli přihnala tlustá žena v teplákách, a už od dveří ječela: „Marian, čo tu robíš? Zas len piješ!“ Od stolu se zvedl hubený, prošedivělý chlapík, který se vrávoravým krokem kymácel kolem nás.
Když se naše oči střetly, padla jsem málem do mdlob. Tohle byl můj Marian! Nejkrásnější muž na světě? Nevěřila jsem svým očím. Jaké štěstí, že jsem si ho nevzala!
I můj Tonda určitě od té chvíle pocítil, že ho rázem miluju mnohem víc, než dříve, a že je v mém životě konečně na prvním místě.
Ivana (62), Děčín
