Nebyla jsem zlobivé dítě, nijak jsem toho kohouta nedráždila, on si na mě ale přesto zasedl. Nakonec musel zasáhnout dědeček.

Měli jsme doma tehdy hezké hospodářství. Na dvoře pobíhaly husy a slepice, v králíkárně dupali králíci a ve chlívku spokojeně odpočíval vepřík. Všechna ta zvířata jsem milovala, až na jedno. Ztělesněným zlem na celém dvorku byl kohout.

Hlídal si své slepičky dobře, jen co je pravda. Mě ale nenáviděl, ani nevím proč. Poprvé na mě zaútočil, když jsem si jako malá nevinně hrála na zápraží s dřevěným koníkem.

Kohout útočí

Snad jsem byla příliš hlučná a jeho to rušilo při jeho odpoledním rozjímání, těžko říct, najednou jsem ale viděla, jak se celý načepýřil a rozběhl se ke mně. Tak tak jsem stačila utéct do verandy, kam už si netroufl.

Podruhé zaútočil, když jsem si s kamarádkou hrála na schovávanou. Ukryla jsem se ve stodole za starý regál. Ale to se kohoutovi, který se choval v našem hospodářství jako ředitel zeměkoule, nelíbilo.

Děda zuřil

Když mě objevil, hnal se proti mně a klovnul mě do nohy. Rodiče zuřili a hlavně dědeček, poslední kapka ale přišla hned druhý den. To na mě kohout zaútočil potřetí a já si odnesla nejeden krvavý šrám.

To už dědeček nevydržel, okamžitě běžel pro kohouta a ještě ten den mu usekl hlavu. Nikdo se mi nemůže divit, že jsem se kohoutů od té doby bála.

I když děda koupil na trhu nového, který byl oproti tomu prvnímu jako milius, stejně jsem kolem něj chodila obloukem. On jako by to vycítil, a chtěl mi dokázat, že všichni kohouti nejsou prevíti.

Jednou jsem si četla pod třešní a koukám, jak kohout kráčí přímo ke mně. Strachy jsem seděla jak přikovaná. Co bude teď? Kohout došel až ke mně a tam se klidně usadil.

Byl to dobrák, trošku jsem díky němu na ta stvoření změnila názor, ale na kohouta, který mě jako dítě pronásledoval, jsem nezapomněla.

Jako prokletí

Před nedávnem se náhle objevil děsivý sen o dětství. Zlý kohout byl najednou živý, honil mě po městě a nakonec mě vehnal pod kola auta. Ležela jsem na zemi a jasně slyšela, jak vítězně kokrhá. Probudila jsem se zpocená hrůzou.

Den na to, když jsem spěchala pro vnučku do školky, mě skutečně auto na přechodu porazilo. Nebylo to vážné, měla jsem jen pár odřenin, ten kohoutí vítězný pokřik jsem ale v tu chvíli, spolu se zpěvem andělíčků, slyšela jasně!

Anna (67), Chebsko