Na krku jsem měla šedesátku a byla jsem pořád sama. Bolelo mě to a přála jsem si, aby se to konečně změnilo. A tomu štěstí jsem se jala pomoct.

Neviditelná. Přesně tak jsem si tehdy připadala. Prodavačky v obchodě si mě sotva všímaly, muži se za mnou už neotáčeli a mladší ženy kolem mě procházely, jako bych byla vzduch. Možná je to přirozené.

Možná se jen nikdo nechce dívat na připomínku toho, že čas běží pro každého z nás. Jenže právě tehdy jsem udělala něco, za co jsem se dlouho styděla.

Osamělý život

Pracovala jsem na poloviční úvazek v květinářství u autobusové zastávky. Peněz nebylo nazbyt. Po rozvodu jsem zůstala sama v malém bytě a většina výplaty padla na nájem, léky a běžné výdaje. Syn žil v Brně, dcera v Německu a oba měli své rodiny i starosti.

Večer jsem často nechávala puštěnou televizi jen proto, aby doma nebylo takové ticho. Právě tehdy začal do květinářství chodit pan Pavel. Vysoký muž kolem šedesátky, vždy upravený, slušný a trochu nesmělý.

Pravidelně kupoval čerstvé květiny. Ne velké kytice, spíš několik růží nebo frézií. Jednou jsem se ho zeptala, komu je nosí tak často. Usmál se a odvětil, že manželce na hřbitov.

Nevím proč, ale zamrzelo mě to víc, než by mělo. Tehdy jsem si uvědomila, že mi ten muž přirostl k srdci víc než kterýkoli jiný zákazník. A to mě samotnou překvapilo.

Moc se mi líbil

Postupně jsme si začali povídat. Nejprve jen pár vět při placení, později se u pultu zdržel o něco déle. Vyprávěl mi o své práci projektanta, o chatě u Berouna i o tom, jak zvláštní je vracet se každý den do prázdného bytu. Přesně jsem věděla, o čem mluví.

Po několika týdnech mě pozval na kávu. Už dlouho jsem nezažila, aby mě někdo poslouchal s takovým zájmem. Díval se mi do očí, neskákal mi do řeči a zajímalo ho, co říkám. Jenže já už tehdy věděla něco, co on ne. Vedle našeho květinářství bývala malá trafika.

A v ní pracovala Dana. Rozvedená žena asi o deset let mladší než já. Výrazná blondýna, energická, společenská a vždy perfektně upravená. Pavel k ní také chodil nakupovat, navíc měli společné známé.

A tehdy jsem zalhala

Moc jsem ji neznala, ale když byl čas, bavily jsme se. Jednou mi narovinu řekla, že se jí líbí a že by si s ním uměla představit společný život. V tu chvíli se ve mně něco sevřelo.

Měla jsem pocit, že pokud nic neudělám, skončím zase sama doma před televizí, zatímco jiná žena bude mít všechno, po čem právě začínám toužit.

Když se mě Pavel jednou mezi řečí zeptal, jestli je Dana zadaná, pokrčila jsem rameny a řekla mu, že střídá muže a prý měla i nějaké problémy s dluhy. Ve skutečnosti jsem o jejím soukromí nevěděla nic. Jen jsem si všimla, jak po mých slovech zvážněl.

Vyfoukla jsem jí ho

Od té doby do trafiky téměř nechodil. Zastavoval se hlavně u mě. Začali jsme se scházet pravidelně. Chodili jsme na procházky, na obědy a jednou mě vzal i na svou chatu. Po letech jsem měla pocit, že zase někam patřím.

Že nejsem jen žena, kterou bolí záda a ráno vstává unavená. Jenže každá lež jednou vyjde najevo. Jedno odpoledne přišla Dana do květinářství. Byla bledá a nezvykle vážná. Zavřela za sebou dveře a zeptala se mě přímo, co jsem o ní Pavlovi napovídala.

Prý se jí začal vyhýbat a společný známý jí naznačil, že o ní slyšel nepěkné věci. Zapírala jsem. Tvrdila jsem, že o ničem nevím. Jenže ona se na mě podívala způsobem, který mě úplně odzbrojil. Nebyla vzteklá. Byla zklamaná.

Pak mi řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu. Že podrazy čekala od mužů, ale ne od ženy, která sama ví, jaké to je být sama. Ten večer jsem seděla doma a dívala se do zdi. Poprvé mi došlo, co jsem vlastně udělala. Nešlo o Pavla. Šlo o to, že jsem ze strachu ze samoty ublížila jiné ženě.

Týden se neozval

Druhý den jsem Pavlovi řekla pravdu. Seděli jsme v malé kavárně a já se třásla tak, že jsem sotva udržela hrnek v ruce. Přiznala jsem mu, že Dana žádné dluhy ani zástupy milenců nemá a že jsem si všechno vymyslela. Dlouho mlčel.

Nakonec jen řekl, že nechápe, co mě vedlo k tomu, že jsem byla schopná někoho poškodit. Pak se zvedl a odešel. Byla jsem přesvědčená, že je konec. Jenže za týden zazvonil u mých dveří. Přinesl mi malou kytici frézií a řekl, že samota dělá s lidmi zvláštní věci.

Někdo se uzavře do sebe, někdo se tváří, že nikoho nepotřebuje, a někdo udělá chybu, za kterou se pak stydí. Prý si ale váží toho, že jsem se nakonec přiznala sama.

Zůstala opatrnost

Už to mezi námi není stejné jako dřív. Přece jen jsem se neukázala v dobrém světle. Přesto jsme spolu zůstali. A Dana? Brzy odešla z trafiky jinam. Jednou jsem ji potkala v autobusu.

Sedla si vedle mě a chvíli jsme mlčely. Pak řekla, že už to pustila z hlavy. Jen mi poradila, abych si dávala pozor, abych se ze strachu ze samoty neudělala jednou ještě něco horšího.

Martina H. (61), Nový Jičín