Léta vyprávěla o tom, jak se jednou podívá do Říma, aby si splnila svůj životní sen. Tu cestu jsem jí zprotivila. Pak jsem si tam jela sama s dcerou a chlubila se krásnými zážitky.
S Marií jsme se znaly od střední školy. Já se tehdy přistěhovala. Naše domky byly ve stejné ulici, když jsme se provdaly, chodily jsme společně s dětmi na hřiště a vyprávěly si o našich snech. Byly jsme mladé a měly celý život před sebou.
S časem se ale naše sny začaly vzdalovat realitě, naši manželé se pro nás obě stali zklamáním, děti byly nevděčné a my samy jsme se začaly s věkem měnit v nepovedené karikatury sebe samých.
Ale protože jsme na tom byly stejně, tak jsme se vzájemně podporovaly a držely při sobě. Jedna by za druhou dala ruku do ohně. Alespoň jsme si to vzájemně tvrdily. Krátce po padesátce Marie ovdověla.
Můj manžel měl tuhý kořínek, i když žil mnohem nezdravějším životem než Marušky Pepík. Utěšovala jsem Marii, a zároveň se tiše radovala, že jsem na tom líp. Jenže to se změnilo…
Začala žít
Neuplynulo ani půl roku od smrti Pepíka, když se Marie rozhodla, že bude žít naplno a všechno zameškané dožene. Hlavně toužila cestovat. To já taky, ale ten můj líný Honza na peci se z Čech ani nehnul. Co by v cizině jedl?
Takové vepřo-knedlo-zelo jako umím já, mu jinde neudělají! Tak jsem si mohla nechat zdát o tom, že bych se snad podívala alespoň jednou za život k moři. A právě v té době se ke mně přihnala Marie s očima navrch hlavy, že pojede s kolegy z práce do Říma.
To byl její sen! Památky na každém rohu – a Vatikán! Maruška byla každou neděli v kostele, byla věřící, jen ta představa, že bude dýchat stejný vzduch s papežem ji povznášela. Zájezd už měla koupený.
Samozřejmě autobusem, protože letadla se bála jako samotného ďábla. Představa té strašlivé dálky, kterou jsem se jí snažila rozmluvit, ji neodradila, byla odhodlaná snášet pekelná muka, jen aby ten legendární pupek světa viděla.
Nemohla jsem z toho tři noci spát! Záviděla jsem, nebudu lhát. Čím více básnila o svém vymodleném výletě, tím usilovněji já přemýšlela, jak jí tu radost pokazit. Až mi nahrála náhoda.
Mafie řádí
Jako rajskou hudbu jsem čtvrtý den poslouchala vyprávění známé, že její dceru a zetě v římském metru okradli, i když je průvodkyně varovala, že v Římě řádí zlodějská mafie, a koho si vybere, ten nemá šanci.
Pustila jsem fantazii ze řetězu a vyrazila za Marií. U kávy jsem jí líčila všechny ty hrůzy, které se v tom městě dějí. Nejvíce na ni zapůsobila hororová příhoda, jak měla jedna paní zlatý prsten s velkým kamenem, a na tržišti jí ho ukradli i s prstem. Uřízli jí ho, ani nevěděla jak!
Už necouvla
Marie na mě zírala s otevřenou pusou, protože přesně takový zlatý prsten s velkým kamenem měla a už léta ho nemohla z prsteníčku sundat. Nakonec zvedla telefon a svůj vytoužený výlet zrušila, i když musela zaplatit poplatek za storno.
Samozřejmě jsem jí to naoko rozmlouvala, kolegové jí druhý den domlouvali také. Marie ale necouvla. Když jsem dva roky nato vyrazila do Říma s dcerou, nemohla mi to odpustit. Ty fotky, co jsem jí pak ukazovala, by bývala nejraději rozsápala.
Božena (67), Znojemsko
