Když mi zemřela maminka, přestala jsem se radovat ze života a utápěla jsem se v žalu. A pak se objevil ten záhadný pavouk.

Před dvěma lety mi zemřela maminka. Nebylo to nečekané, protože byla vážně nemocná. V té době jsem se málem obrátila na víru a prosila Boha o zázrak. Ten se nestal a maminka po dlouhém a náročném boji se zákeřnou nemocí zemřela.

Ten den jako kdyby ve mně něco vyhaslo. Přestala jsem se radovat z běžných věcí. Nenáviděla jsem každého, kdo se měl líp než já. Uvnitř jsem velmi trpěla. Připadala jsem si bezmocná, zraněná a životem zrazená. To maminka mě vždycky držela nad vodou.

Třídili jsme matčiny věci

Zůstala jsem bydlet v našem malém domečku společně s přítelem Karlem. Ten se mi snažil být oporou. Snášel moje výkyvy nálad, probrečené noci a urážky na svoji hlavu. Dokonce mi pomohl s tříděním maminčiných věcí.

Její pokoj se musel uklidit, protože smrděl močí, léky a zatuchlinou. Převlékali jsme zrovna postele, když vtom na mě vyskočil veliký ošklivý pavouk. „Fuj, ten je odporný!“ ječela jsem. Pavouk se utíkal schovat za skříň. To bylo poprvé, co jsem ho viděla.

Šimrání na tváři

Pak jako kdyby byl všude. Třeba v autě, když jsem otevřela kastlík. Nebo v práci, když jsem si sklízela stůl. Zvedla jsem štos papírů a on byl pod nimi. Začínala jsem z toho být zoufalá. Ten pavouk byl doopravdy všude.

Nevěděla jsem, zda je to pořád tentýž, nebo jich je víc. A jednou v noci, když jsem tvrdě spala, mě vzbudilo šimrání na tváři. Otevřela jsem oči a toho pavouka jsem měla na obličeji. Začala jsem šíleně ječet a budit Karla. „Zabij ho!“ řvala jsem jako na lesy.

Než se přítel zmátořil, pavouk byl pryč. Rozsvítila jsem lampičku, abych se podívala, kde je. Našla jsem ho, jak stojí u fotky mojí maminky. „To je divné,“ mumlala jsem si.

„Karle, on přede mnou neutíká. Sedí a kouká na mě,“ poznamenala jsem a přestala cítit strach. „Tak ho tam nech. Stejně je nejspíš neškodný,“ řekl přítel.

Sen o mamince

S divným pocitem jsem znovu ulehla a zavřela oči. Hned se mi začal zdát sen o mamince. Seděly jsme spolu na zahradě pod rozkvetlou třešní.

,,To jsem já, holčičko,“ řekla a na dlani měla toho pavouka. ,,To jsem já,“ zopakovala tiše a dala mi pusu. ,,Nezabíjej ho. Jedině takhle můžu být pořád s tebou,“ prosila mě.

Neopustila mě

Bez jakékoliv reakce jsem se probudila. Znovu jsem si posvítila na místo, kde ten pavouk byl. Stál pořád v těsné blízkosti matčiny fotografie. Natáhla jsem ruku a on si na ni vlezl. Cítila jsem, jak mi tělem projelo příjemné teplo.

Se slzami v očích jsem na něj hleděla a uvěřila, že jde o duši mé maminky. I když je to malá útěcha, jsem za ni vlastně ráda. Od toho okamžiku se zase dokážu radovat ze života, protože vím, že tu maminka pořád v jisté podobě je.

Zdena K. (53), Písek