Když už si chce člověk hrát v cizině na honoraci, měl by trochu umět jazyky. Takhle jsme si užili navíc i pořádný adrenalin. Přesto nám ta komedie v divadelních kostýmech stála za to!
Když nám známí vyprávěli s velkým nadšením, jak si užívali vyhlášený karneval v italských Benátkách, záviděli jsme jim. Já i můj manžel Josef jsme totiž v našem malém městečku nadšenými ochotníky. To je prostě vášeň!
A naši známí – Pavla s Jindřichem – to dobře věděli, proto se snažili nám barvitě líčit, a dokonce i přehrávat, jak si tu parádu plnou úžasných kostýmů užívali. „No to bylo něco! Ty róby, to byla nádhera! Najednou jste v jiném světě. To si vůbec neumíte představit, jaké to bylo!“
Když konečně vypadli, podívali jsme se na sebe s manželem a řekli oba naráz: „Za rok tam jedeme! Ať to stojí, co to stojí!“ Nestálo to zase tolik, jak jsme si původně mysleli.
Konečně hvězdy
Manžel se jednoho dne přiřítil domů s tím, že objevil zájezd autobusem do Benátek na karneval. Prý se spí dvě noci v nějakém hotelu nedaleko města. Ta cena byla dobrá! Hned jsme si plácli, že jedeme.
„To jsem si myslel, tak jsem to hned zaplatil, aby nám to nevyprodali,“ povídá Josef zasněně. Od té chvíle nebyl den, abychom nebásnili o Benátkách. Den před odjezdem jsme vyrazili do Prahy. Mířili jsme rovnou do půjčovny kostýmů jednoho divadla.
Tam jsme strávili několik hodin, protože jsme si nemohli vybrat správný kostým, k tomu paruku, klobouk, boty… „Jako španělská královna!“ lichotil mi můj muž, a já mu na oplátku taky mazala med kolem pusy, že by mu i Ludvík XIV. tu nádheru záviděl.
Každý jsme museli mít svůj velký kufr, aby se nám kostým do něj vešel. S nimi jsme dorazili na nádraží. Že pojedeme autobusem celou noc, nám nevadilo. Představa tří karnevalových dní nám za to stála.
Když jsme tam dorazili, byli jsme jako v sedmém nebi. Kráčeli jsme úzkými uličkami Benátek jako král s královnou. Lidi, co kostým neměli, jen škrabošku, se s námi fotili, jako bychom byli místními hvězdami.
Ujede nám autobus
Naše ego si přišlo na své! A tak jsme se nechali pohltit slávou, že jsme přestali vnímat čas. Vzpamatovali jsme se teprve, když kolem nás proběhl nějaký Čech s hrůzou v očích, že odpluje z přístaviště loď bez něj. To nás probralo.
Podívali jsme se na hodinky a vyděsili se. Došlo nám, že i my musíme stihnout loď. Když nám ujede, nestihneme ani autobus, který nás měl odvézt na hotel. Rozběhli jsme se, ale všude bylo moc lidí.
Na most, přes které jsme potřebovali přejít, se táhla hrozná fronta. „Musíme přes jiný!“ křikl manžel a běželi jsme k dalšímu nejbližšímu mostu přes kanál. Honilo se nám hlavou, že loď odpluje bez nás, jsme bez noclehu.
Kličkovali jsme uličkami, navigace v mobilu nám nepomáhala, všude bylo až příliš lidí… I naprostá neznalost jazyka se nám vymstila. Sice jsme se rukama nohama ptali lidí na cestu, ale zbytečně jsme tak v uličkách bloudili ještě víc…
Autobus do hotelu jsme nestihli. Nakonec jsme zcela vyčerpaní usedli v jednom malém bistru. Dali jsme si špagety, a manžel začal volat naší průvodkyni. Pomohla nám situaci vyřešit a objednala pro nás taxi. Vyšlo nás to draze, ale ten zážitek stál zato!
Hana (65), Chomutovsko
