Myslela jsem si, že jsme nejlepší kamarádky – ovšem jen do té doby než se do mě Martina zamilovala. Chtěla, abych zůstala navždy s ní.

Nechtěla jsem se po vysoké škole vracet domů do malého města, kde jsem neměla takové příležitosti jako v Praze. Už během studií jsem si našla skvělou brigádu a byla jsem tak přesvědčivá, že si mě chtěli ponechat natrvalo.

Dostala jsem od nich nabídku práce, kterou jsem přijala. Plat nebyl špatný, jenže v Praze byly už tehdy vysoké nájmy a můj plat nestačil na to, abych utáhla byt sama. Bylo jasné, že musím bydlet s někým. Ale s kým?

Skvělá novina

Už jsem pracovala dva týdny, a přitom stále ještě neměla jasno, kde budu pobývat. Každodenní dojíždění z Prahy domů k rodičům na malé město mě vyčerpávalo. Přece jen to byla hodinová ztráta ráno a další pak večer. Ve vedlejší kanceláři pracovala Martina.

Byla o čtyři roky starší a měly jsme hodně společného. Ten den za mnou přiběhla s novinou, že se její spolubydlící stěhuje. „Jestli chceš, můžeš bydlet místo ní!“ nabídla mi. Hned jsem na to kývla. Takové štěstí!

Co s tím?

Zdálo se mi, že jsem získala nejen spolubydlící, ale také skvělou kamarádku. Pak jsem ale jednou večer, když jsem Martině přála dobrou noc s tím, že jsem už unavená a zítra mě čeká náročný den, zaregistrovala její zvláštní pohled.

Už za dva dny jsem pochopila proč. Ten večer mě doma čekala večeře, a dokonce šampaňské. Překvapeně jsem se ptala Martiny, co slavíme. Ona mě najednou vzala za ruku, podívala se mi do očí a řekla:

„Slavíme, že jsme se našly.“ Hladila mě při tom po ruce tak, že jsem okamžitě pochopila. Druhý den jsem se odstěhovala a nakonec jsem se rozhodla změnit i práci.

Zase jsem chvíli do Prahy dojížděla, a pak jsem potkala Ivana. Spolu jsme si našli hezký byt a vzali se. Martiny mi bylo líto, v dnešní době by to asi měla snazší, než tehdy, v době našeho mládí.

Eliška (61), Praha