Vzpomínky na maturitní ples nemám zrovna veselé. Hned v úvodu ke mně přistoupil můj spolužák Oldřich a pověděl mi zlou novinu.
V mládí jsem protancovala nejedny střevíčky, ale ples, o kterém chci vyprávět, jsem skoro celý proplakala. Přitom jsem se tolik těšila! Vzala jsem si šaty s volány a červenými puntíky, k nim stříbrné střevíce a do vlasů stříbrnou stuhu, aby to korespondovalo.
Byla jsem k smrti zamilovaná a domnívala jsem se, že to cítíme oba stejně. Chodili jsme spolu půl roku, byli jsme spolužáci a tohle byl maturiťák.
Měl mi to, co měl na srdci, říct radši jindy, asi až po plese, abych si tam mohla namlouvat, že je všechno v pořádku a že my dva spolu strávíme zbytek života. Bohužel mi Oldřich sdělil hned v úvodu, že tohle je náš poslední tanec, protože miluje Katku.
Chvíli jsem si myslela, že si dělá hloupou srandu, že je to nějaký vtípek nebo co. Ale byla to pravda. Skutečně to byl náš poslední tanec a skutečně miloval Katku.
Černý obličej
Myslím, že bylo surové zkazit mi maturitní ples, na který se potom vzpomíná celý život.
Pamatuju si, že jsem brečela tak, že mě holky odvlekly na toaletu a tam mi čistily obličej černý od řasenky a modrý od modrých stínů, a já pořád brečela a nešlo to zastavit.
„Nemůžu bez něj žít!“ štkala jsem a spolužačka Bartáčková, nejcyničtější ze třídy, na mě houkla: „Ale můžeš! A budeš. Koukej se uklidnit, bude se stužkovat a potom bude sólo s rodiči.“
To mě skutečně trochu uklidnilo, představila jsem si svého tátu a zmlkla jsem. Pro citové problémy by asi neměl pochopení.
Zklidnila jsem se jen na chvíli, brečela jsem pak zas po sólu s rodiči, dokonce i při tanci s některými spolužáky, kteří v rozpacích nevěděli co s očima a koukali radši jinam než na můj uslzený obličej.
Dopis
Viděli jsme se až po nekonečných dvaceti letech na abiturientském srazu, a bylo zajímavé, že i po tak dlouhém čase jsme si oba pamatovali každý detail toho zatraceného, pokaženého plesu. „Jako bych nějak podvědomě tušil, že dělám blbost,“ usmíval se Oldřich.
„Chtěl jsem za tebou běžet, ale už se ke mně hrnula Katka, a nohy jako by mě neposlouchaly. S Katkou jsme se o prázdninách rozešli, nemělo to perspektivu. Napsal jsem ti pak dopis, kde jsem ti vylíčil, jaký jsem byl blb a že tě mám rád. Jenomže víš co?
Zapomněl jsem ho v rozečtený knížce. Nedávno jsem ho tam našel. Mám ho s sebou, jestli máš teda zájem si ho po dvaceti letech číst.“ Musím říct, že to byl nádherný dopis. Až mě mrazilo v zádech a bylo mi smutno, že jsem ho dostala příliš pozdě. Osud si zřejmě nepřál, abychom byli s Oldřichem spolu.
Alice (63), Olomouc
