Se sestrou Annou jsme vyrůstaly bok po boku. Pak se odstěhovala. Nenapadlo nás, že se už nepotkáme.
Anna byla vždy rozhodná, energická a jistá sama sebou, zatímco já jsem stála spíš v pozadí, pozorovala a nechávala se životem unášet. S přibývajícími léty se mezi námi začalo objevovat napětí.
Anna měla potřebu řídit můj život, radila mi, koho si mám vzít, kde bych měla žít a jak vychovávat děti. Možná to vycházelo z péče, ale pro mě to bylo svazující a postupně jsem se v tom přestávala cítit dobře.
Hádka, po které zůstalo prázdno
Pak přišel den, kdy jsme se pohádaly tak, že už nešlo couvnout. Dnes si ani nedokážu vybavit přesnou příčinu. Možná šlo o peníze, možná o něco, co jsem jí neřekla včas, ale pamatuji si ten křik.
Její hlas byl ostrý a plný výčitek a já jsem se poprvé v životě ozvala stejně hlasitě. Potom přišlo ticho, dlouhé a těžké. Po více než roce mi přišla zpráva. Psala, že se stěhuje do Austrálie s Tomášem, že potřebuje změnit život.
Bylo mi jasné, že nejde jen o nový vztah nebo touhu po dobrodružství. Chtěla být daleko, možná ode mě, možná od pocitu, že mě neustále hodnotí. Neodpověděla jsem a ona už se znovu neozvala. Ale stejně jsem si říkala, že máme čas a že se jednou usmíříme. Čas plynul.
Jednoho dne mi zazvonil telefon. Ozval se její hlas, nejistý a tichý. Řekla mi „ahoj, sestřičko“ a obě jsme se rozplakaly, jako by se v těch slzách rozpouštěla léta, která jsme promarnily bez sebe.
Od té doby si občas zavoláme, sdílíme stesky i drobnosti ze života. Vždycky mi říká, jak moc jí chybím, a já jí to říkám zpátky. Ale pokaždé se nakonec někdo z nás zeptá, jestli se ještě někdy uvidíme, a obě víme, že odpověď je stejná.
Jsme už staré a naše těla nám dávají jasně najevo své hranice. Annino srdce je nemocné a já mám problém vyjít i pár schodů. Cesta do Austrálie je pro mě nemyslitelná a pro ni návrat domů také.
Ani s pomocí našich dětí by to nebylo reálné. Je to nesmírně tísnivé vědomí, že ještě žijeme, že čas úplně nevypršel, a přesto je nám setkání odepřeno.
Lítost, která se vrací
Nikdy bych nevěřila, jak hluboká může být bolest z promarněných let. Kdybych měla možnost vrátit se zpátky, nechala bych Annu mluvit do všeho, radit mi a klidně i křičet. Hlavní by bylo, že by byla tady vedle mě. Mohla bych ji vzít za ruku a podívat se jí do očí.
Alena R., (75), Olomouc
