Na sny jsem nikdy nevěřila a považovala je za hloupost. Zvlášť takové, o nichž se mezi lidmi hovoří jako o takzvaných věšteckých…

Už od střední jsem měla ve své blízkosti dva diametrálně odlišné přátele. Spolužačku Hanku a pak rodinného přítele Igora, který mě brával ven za kulturou.

Zatímco Hanka představovala vrstevnici ze třídy, Igorovi bylo v den našeho prvního seznámení přes šedesát. Ovšem i navzdory hluboké věkové propasti jsme si často rozuměli v ledasčem lépe než dva vrstevníci.

Dobrý přítel

Igor byl vysokoškolský pedagog, jehož specializaci představovala etiketa. Už z jeho povolání tudíž tak nějak automaticky vycházelo uhlazené chování a elegantní styl oblékání.

Našla jsem v něm báječného přítele, který nejen poradí, ale i pomůže, ať už se děje cokoliv. Jeho odlišný zjev byl motivující, především k tomu, že být elegantní a slušný se v životě vyplácí. Hanku jsem měla „po ruce“ přes týden ve škole.

Ta zase sdílela veškerá má dívčí tajemství, sny i tužby. Dost jsme toho o sobě věděly, ale jedna věc nás přece rozdělovala. Víra ve sny, lépe řečeno ve sny věštecké. „Včera se mi zdálo, že mě Dalibor políbil. Co když se to fakt stane?“ říkala Hanka jednou na zastávce.

Jenže její Dalibor byl náš učitel a pravděpodobnost, že by se něco takového stalo, se nerovnala ani procentu. „Sen je sen, teď je den,“ mávla jsem rukou. Snům jsem nikdy nevěřila. Byly pro mě jen podivnou syntézou představ mozku.

Jako druhý otec

Od dob středoškolských lavic uteklo mnoho let. Zatímco Hanka odešla na Slovensko a už jsme se skoro nevídaly, Igor se s naší rodinou přátelil dál. Brával mě na různé kulturní akce, seznamoval s lidmi. Po letech jsem si k němu našla zvláštní vztah.

Sice jsem do něj nebyla nikdy zamilovaná, ale v nitru mi byl čímsi jako druhým otcem nebo možná opravdu dědečkem, protože otcové mých rodičů zemřeli dříve, než jsem já přišla na svět. Čas ubíhal. Jenže nedávno přišel šokující okamžik.

Není to dlouho, co se mi zdál ošklivý sen, ve kterém umíral jistý člověk. Tvář nešla rozeznat a jediné, co převládalo zřetelně, byl smutek. Probudila jsem se uprostřed noci na posteli a srdce mi bušilo tak, až jsem se vlastní smrti bála i já.

Pocit, jaký jsem ještě nikdy předtím nezažila, byl paralyzující. To bušení nešlo zastavit. Až ráno přišel klasický přístup. „Jen hloupý sen,“ zamumlala jsem a šla do práce.

Jenom náhoda?

Dny plynuly, jenže brzy nato přišla skutečně šokující zpráva. Igor náhle zemřel. Jak a kdy? Shodou okolností přesně v den, kdy mě onen sen přepadl a příčinu smrti představoval infarkt.

Náhoda? Pořád myslím, že ano, ačkoliv právě tato zkušenost mě znovu přinutila zamyslet se, zda nemůže mezi sny a realitou cosi existovat.

Klára B. (51), Zábřeh