Jak je člověk mladý, tak je i hloupý. Když jsme se vydali s přáteli na hřbitov, nechovali jsme se zrovna ukázkově.

Ubytovali jsme se tehdy ve starém penzionu, a když přišel večer, Ondřej dostal skvělý nápad. Posilněný alkoholem povídá.

„Co kdybychom se vydali na místní hřbitov? Třeba něco zažijeme.“ Nadšená jsem nebyla, ale nechtěla jsem na penzionu zůstat sama, tak jsem šla s nimi.

Choval se hrubě

Hřbitov byl vzdálený necelé dva kilometry. Dostala jsem strach, protože pouliční lampy místo toho, aby svítily, jen poblikávaly. Přítel Venda na mně viděl, jak jsem nesvá. „Neboj se, nic se nestane,“ utěšoval mě a dal kolovat láhev alkoholu.

Když jsme dorazili na místo, přála jsem si to otočit. Hřbitov vypadal ponuře a chladně. Značně posilnění alkoholem jsme vešli dovnitř. Jak jsme se tam tak procházeli, cítila jsem, že nám jde něco nebo někdo v patách. Ale když jsem se otočila, nic jsem neviděla.

Ondra obcházel hroby a ke každému něco trapně vtipného pronesl. Já se pevně držela Vaška za ruku. Ondra byl z nás šesti asi nejvíc opilý. Když se mu začalo chtít na malou, hledal vhodné místo, kde by si ulevil.

„Tady nemůžeš. Jsme na hřbitově, to je neuctivé,“ namítla jsem. „A co mi ti mrtví udělají?“ smál se a šel se vyčůrat ke zdi.

Silná rána

Když vykonal potřebu, pokračovali jsme v cestě. Už to vypadalo, že míříme k zadní bráně a jdeme pryč. Jenže rána, která se za námi ozvala, nás všechny na místě zmrazila. Otočili jsme se a hleděli na odsunutý náhrobní kámen u místa, kde Ondra vykonával potřebu.

„Jdeme pryč,“ zavelela jsem. „Tady se někdo bojí,“ ulevil si Ondra mým směrem. „A co? Nemáme tu co dělat. Já odcházím,“ opáčila jsem, pustila se Vaška a vracela se směrem k hlavní bráně.

„Je zamčená,“ začala jsem panikařit. Zbytek party mě doběhl a Ondra zkusil vzít za kliku. „No jo. Jak je to možný?“ lomcoval bránou.

Mrazivý stín

Obešli jsme hřbitov a chtěli zkusit druhý vchod. Procházeli jsme znovu kolem inkriminovaného hrobu. Kolem něj bylo vypálené místo, které tam při našem příchodu zcela jistě nebylo. „Já se vážně bojím,“ špitla jsem. I Ondru přešel smích.

Pak mezi námi proběhl stín. Byl studený a temný. Ondrovi odletěla kšiltovka. Postupně jsme si všimli, že se pootvírají ostatní náhrobky. Venda zavelel: „Skočíme přes zeď. Dělejte!“

Byl to trest za neúctu?

Nikdo neváhal ani minutu. Na penzionu jsme to ještě hodinu rozebírali. Ondra se ráno probudil a měl poštípané úplně celé tělo. Od čeho, to netušíme, měl to jen on.

Já osobně si myslím, že ho ten někdo potrestal za to, jak se choval na místě posledního odpočinku zesnulých.

Soňa M. (58), Boskovice