S oblibou vyrážím na pěší túry, klidně i sama. V posledních měsících jsem však během výletů zažila chvíle, které mě pořádně vyděsily.
Vždycky jsem byla typ, který před jízdou autem nebo šlapáním na kole dává přednost chůzi. Mám moc ráda pěší turistiku, ideálně tam, kde se mohu kochat krajinou.
Už pět let chodím s přítelem Honzou, takže občas se vypravím někam s ním, ale také si ráda vyjdu sama. Pustím si třeba dobrou hudbu do sluchátek nebo jen přemýšlím a cesta mi krásně utíká. To, co se mi však v poslední době stává, mi nahání strach.
Začalo to loni na jaře. Honza se vydal pracovně mimo republiku a já si naplánovala výlet po okolí. Bydlím na vesnici nedaleko malebného rybníka, lesa a skal. Koukala jsem do mapy a připravila si asi patnáctikilometrovou trasu.
Sbalila jídlo, pití a vyrazila do přírody. Vše dlouho probíhalo zcela normálně. Dorazila jsem až ke skalám, podél nichž vedla uzounká cestička. Ušla jsem několik desítek metrů, když jsem před sebou najednou spatřila záhadný stín.
Postupoval spolu se mnou. Chvíli jsem ho pozorovala a lámala si hlavu, čí odraz to je, protože v okolí nebyly ani žádné stromy. Na chvíli jsem se zastavila, jenže stín byl stále kousek přede mnou.
Podívala jsem se kolem, ale nikoho nespatřila. Stín mě doprovázel skoro až na konec skal, pak zničehonic zmizel. Byla jsem z toho zmatená. Volala jsem Honzovi a líčila mu, co se mi stalo.
K žádnému vysvětlení jsme spolu nedošli, já se mu jen potřebovala svěřit a vypovídat. Dokázal mě uklidnit, po několika dnech jsem na stín úplně zapomněla a přestala ho řešit.
Další procházka
Jenže měsíc nato přišel další volný víkend, Honza musel do práce a pěkné počasí mě lákalo ven. Vydala jsem se na další výlet. Sluníčko příjemně hřálo a já si procházku užívala. Jenže v jejím závěru se opakovala situace ze skal.
Šla jsem po úzké asfaltové silnici, když se náhle vedle mě objevil stín. Ztuhla mi krev v žilách a okamžitě jsem se zastavila. „Je tu někdo?“ ptala jsem se zoufale a koukala kolem sebe. Opět jsem nikoho nezahlédla.
Pokračovala jsem tedy dál, jenže stín se mě držel jako klíště. Zkusila jsem kousek běžet, jestli se ho nezbavím, jenže marně. Byl pořád u mě.
Co to znamená?
Pomalu jsem se blížila ke konci asfaltky, když se stín vypařil, jako když lusknete prstem. Zkrátka byl fuč. Po zbytek cesty se už stín neobjevil, já ovšem celou dobu dumala nad tím, co mě to vlastně při cestách pronásleduje a proč.
Od té doby jsem stín ještě jednou zahlédla při chůzi na autobusovou zastávku. Nebyl ale naštěstí tak strašidelný jako v předchozích případech. Navíc se objevil jen na pár sekund a v menší intenzitě. Každopádně je to záhada, kterou si zatím nedokážu nijak vysvětlit.
Dana B. (67), jižní Čechy
