Ta cesta, kterou dobře znala, se najednou proměnila ve sněhový labyrint. Petrolejová lampa jen zázrakem nezhasla, a vedla ji dál.
Ta stará petrolejová lampa stojí dodnes na polici v chodbě našeho bytu. Už dávno není funkční, kdysi mi ji darovala babička. A vyprávěla mi k ní i zajímavý příběh. Odehrál se, když byla ještě malá a chodila v naší vesnici do obecní školy.
V té době ještě nebylo samozřejmostí veřejné osvětlení, velmi často se používaly petrolejové lampy, do kterých se muselo jen sehnat palivo. Jednou jí maminka, tedy moje prababička, řekla, aby došla do sousední vsi a pozvala příbuzné na slavnostní nedělní oběd.
Blížil se už podvečer, babička měla jen vyřídit vzkaz a hned se vrátit. Cestu dobře znala, bylo to sotva půl hodiny po cestě podél řeky.
Za světlem
Prababička jí dala do každé z rukavic horký brambor, aby jí nebyla zima a ona vyrazila s petrolejovou lampou v ruce do sousední vsi. Sotva vykročila, začalo sněžit.
Nad hlavou se jí doslova roztrhla peřina a z ní se sypaly na svět vločky, které rychle vršily ledové cihličky jako zeď mezi vesnicí, kde bydlela a vesnicí, kam směřovala. Brzy se spustila chumelenice, že neviděla na cestu.
Setmělo se jako v hrobce a její dušička poskočila strachem, že nenajde cestu do vsi. Statečně držela petrolejovou lampu před sebou a pokoušela se spolu s plamínkem pokračovat v cestě.
Nohy se jí bořily do rychle rostoucí závěje. Vytahovala je jen s obtížemi. Pak jí projela úzkost z obavy, že plamínek v lampě zhasne a ona se ocitne sama v mrazu, ve tmě a bez pomoci!
Konečně v cíli
V jedné chvíli se babička zastavila a položila lampu do závěje. Horké brambory v rukavicích už dávno vychladly a byla jí strašná zima. „Zůstanu tady sedět zasypána sněhem a zbude ze mě ledový rampouch!“ říkala si s hrůzou.
Začala se modlit k plamínku, který ve skleněném cylindru lampy nezbedně poskakoval. Jak tam tak stála a hlavou se jí honily černé myšlenky, že umrzne, najednou jí nějaká podivná síla dodala odvahy, babička se rozhodla jít dál.
Sledovala uhrančivě plamínek v petrolejce, který byl její jediný spojenec. Občas se zastavovala a ohřívala si zmrzlé prstíky rukou na skleněném krytu lampy. Přestalo chumelit a ona v nevelké dálce zahlédla světla prvních domků.
Seděly schoulené jako majáčky v nové sněhové nadílce jako by ji nadšeně vítaly. Babička byla do své smrti přesvědčena, že jí plamínek v petrolejce jako kouzelná světluška tehdy zachránil.
Martina (63), severní Čechy
