Vnučky si o babičkách často myslí, že se narodily proto, aby pekly buchty a pletly, ale i babičky bývaly mladé a zamilované.
Neměla jsem tušení, že v našem městě žije babiččina první láska. Pán, který se jmenoval Josef. Vlastně jsem neměla tušení, že babička vůbec nějakou první lásku měla. Myslela jsem, že k babičce patřil odjakživa děda – a tečka.
Znáte to, vnučky neuvažují o babičkách jako o ženách, které měly možná někdy v minulosti ctitele. Babička je babička, narodila se, aby vařila svíčkovou, pekla buchty, pletla svetry, vyšívala dečky a rozmazlovala vnoučata.
To byl můj pohled na babičku. Nevěděla jsem, že má v šuplíku pod šátky schované malé album. Neoficiální. Zato to oficiální jsem si byla nucena prohlížet tolikrát, že mě z toho až oči bolely.
První láska
Babička tajné album neodtajnila, ani když děda umřel. Našla jsem ho sama v době, kdy jsem byla posedlá retro módou a hrabala jsem v babiččiných skříních, co všechno by bylo nositelné.
Tak se ke mně dostaly fotky, z nichž se babička usmívala po boku pana Josefa. Když jsem jí je přiběhla ukázat, zčervenala jako děvčátko. „To byla moje první láska,“ dala se do vyprávění. „A proč to, babi, skončilo?“ zajímalo mě.
„Objevil se děda,“ pokrčila rameny. „Byla to láska jako zemětřesení. Josefovi jsem všechno pověděla a prosila ho, aby se mě pokusil pochopit, ale on k mé hrůze beze slova odešel.
Od té doby na mě nikdy nepromluvil. Párkrát jsme se potkali, ale pokaždé se buďto díval na druhou stranu, anebo přešel na druhý chodník. Škoda!
Byl to báječný člověk, hezky se s ním povídalo, ráda bych si s ním sedla a poslouchala, co s ním celá ta léta bylo.“ V babiččiných očích se objevily slzy. „Tolik bych si přála, aby mi odpustil,“ zašeptala.
Dopisy
Nemyslela jsem na nic jiného, než jak pro babičku zorganizovat setkání s její první láskou. Byla jsem si jista, že po tolika letech jí pan Josef určitě odpustí. A že babička, v poslední době ztrápená, pookřeje, jakmile si popovídá s přítelem z mládí.
Jenomže hrát si na osud bylo naivní. Když jsem na dům pana Josefa zazvonila, otevřela mi jeho dcera a sdělila mi, že tatínek před půl rokem zemřel. Pozvala mě dovnitř, vzpomněla si na jakési dopisy, které po chvíli našla.
Byly to babiččiny dopisy, svázané červenou stužkou. „On si je celé ty roky schovával?“ vydechla jsem. Josefova dcera přikývla: „Vaše babička pro něj byla krásnou vzpomínkou.
Hezky o ní mluvíval, říkal, že to byla krásná a laskavá žena.“ Vrátila jsem babičce její dopisy, které psávala jako dívka, a pověděla jí, že na ni Josef vzpomínal. Bylo vidět, že ji to zahřálo u srdce.
Barbora (61), severní Morava
