S manželem jsme si chtěli konečně užít klidného odpočinku. Pak jsme však jednou vyrazili pryč z domova. Po návratu nás čekal bolestný šok.

Jak já si žila! A jak jsem si mohla žít dál. Jenže jsem byla velký bohém a leccos jsem dostala zadarmo, takže jsem si toho nevážila. Jako třeba bydlení. Rodiče zdědili byt po tetičce a ten mi věnovali. Nemusela jsem se starat, kam složím hlavu.

Všechno je pryč

Ještě před rokem jsem měla svůj domov. Krásný byt, který jsme si zařídili s manželem Zbyňkem. Poznala jsem ho v mých padesáti. Pozdě, ale přece. Byl nejbáječnější muž mého života. Včas mě zkrotil, abych vše neprohýřila. Bohužel tu dnes není, aby mne chránil.

A podle toho to dopadlo. Náš byt. Byl v něm celý náš život. Vzpomínky. Krásné. I když jsme neměli děti, měli jsme sebe. A když Zbyněk zemřel, zůstal mi vlastně jen ten byt.

Po odchodu muže jsem měla pocit, že v tom bytečku na mě vše padá. Že Zbyňka vidím všude. Nebylo lehké se rozptýlit, naštěstí jsem získala odvahu chodit mezi lidi. Možná bohužel. Potkávala jsem různé lidi, kteří jevili zájem o můj osud.

Já se jim odměňovala tím, že jsem jim platila útratu v restauraci, půjčovala jsem peníze, které jsem už pak nikdy neviděla. Potřebovala jsem si něco koupit, už ani nevím, co to bylo. A neměla jsem peníze, takže jsem hledala půjčku.

Věděla jsem, že se v tomto pohybuje Radek, syn kamarádky. Pomohl. A vycítil příležitost. Najednou se o mě začal až moc starat. „Ty jsi jeho druhá máma,“ říkala mi kamarádka. Dojalo mne to, i když dnes si zpětně říkám, jestli mi taky nehrála na city.

Pokračovalo to tak daleko, až jsem Radkovi prodala byt s tím, že v něm dožiji. Stejně by jej nikdo nezdědil, řekla jsem si.

Nemluvil ani s jednou z nás

Kamarádka se rozkmotřila se synem. Tehdy pamatuji, jak mi zatrnulo, když mi řekla, že mu úspěch stoupl do hlavy a že je to prevít. Přesně od doby, kdy se rozhádali, se Radek začal chovat nepěkně i ke mně.

Měli jsme sice dohodu o věcném břemenu, takže jsem myslela, že dožití v bytě mám jisté, ale ty nepříjemnosti mi svíraly hrdlo. Radek byl sice slušný, ale pak prohodil nějakou podivnou poznámku, jestli bych třeba nechtěla do domova pro seniory. Cítila jsem tlak.

Omlouvám se manželovi

Dnes sedím na hrobě a pláču. Mluvím se Zbyňkem a omlouvám se, že už nemám náš domov. Dostávala jsem se do finanční tísně. Radek se to jako majitel bytu dozvěděl, takže docílil toho, že jsem byla uznána nesoběstačnou. Našel mi ten domov seniorů.

Hana Ř. (74), Cheb