Tak výjimečný muž, a vzal si takovou čúzu! To mi letělo hlavou, když jsem se vracela po třetí schůzce s Michalem k sobě domů.

Je takové klišé: „Moje žena mi nerozumí.“ Kdyby něco takového řekl, vysmála bych se mu, ale on to neřekl. Vůbec mě nenapadlo zpochybňovat, co říká, přemýšlet o tom, jestli to je úplně pravda, nebo ne. A tak jsem mu poskytla láskyplnou náruč.

Nebylo mi divné ani to, že žádost o rozvod podala ona. „Já to podal a pak jsem to stáhl, pořád jsem doufal, že se všechno urovná, kvůli dětem, víš?“

Změnil se!

Půl roku po jeho rozvodu jsme se vzali. Jeho děti byly i na svatbě a Michalovi jsem řekla, ať je k nám kdykoli přivede. Rozplýval se, že netušil, že existuje tak vlídná a chápající žena. Ani ne za rok se nám narodila dcerka.

Kdovíproč na mě začal být nepříjemný. „Ty už si mě vůbec nevšímáš, je ti jedno, jestli jsem doma, nebo ne,“ vyčítal mi, ale s miminkem v postýlce mi to připadalo normální. Jindy zas, když jsem navrhla, abychom koupili třeba houpátko: „Na co, prosím tě? Dřív něco takového neexistovalo, a ty děti taky vyrostly.“

Byla jsem mu oporou

Snažila jsem se mu vysvětlit, proč by to bylo užitečné, ale dozvěděla jsem se, že na něho tlačím. Prý ho zaháním do kouta. Pak byl zase milý.

To, když si vzpomněl na bývalou ženu, která v jeho vzpomínkách byla vrcholem hrůzy, zvlášť proto, že požadovala zvýšení alimentů. Už jsem si ale nebyla tak jistá, jestli náhodou není nějaká část pravdy i na její straně.

Zvlášť když jsem věděla, kolik na děti platí a kolik co stojí. Ale jinak jsme žili hezky a rychle čekali i další miminko. Jenže Michal se změnil ještě víc. Byl pořád pryč a nesnášel, když jsem se ho ptala, kdy se vrátí. „Brzy,“ zněla odpověď.

Bývalo mi špatně, holčička byla ještě malinká a já jsem nechápala, co se v našem manželství děje. Vždycky býval nějakou dobu klid, tak jsem se uklidnila i já, ale pak mě při nečekané příležitosti znovu osočil, že ho kontroluju a že s ním manipuluju.

Teď jsem čúza já

Začínala jsem ty jeho věty znát nazpaměť, zažívala jsem strašné rozčarování a měla jsem zanedlouho porodit druhé dítě. Naštěstí šlo všechno dobře, a když jsem se vrátila z porodnice, Michal zas vypadal normálně. Pak se zase změnil k horšímu.

Plakala jsem, ječela a chovala se jako hysterka. Měl pravdu, když mi tak říkal. Jenže já už vyčerpala všechny možnosti, jak s ním mluvit v klidu, aby mě vůbec poslouchal. A pak přišel s tím, že má někoho jiného. Prý se se mnou nedá žít.

Pořád jen komanduju a něco chci. Ani mě to nepřekvapilo, už před nějakou dobou mi došlo, že jeho bývalá žena určitě nebyla taková čúza, jak vylíčil. Prostě jen normální žena, která pochopila, že s ním se žít nedá. A tak teď zase nějaké další líčí, jaká čúza jsem já.

Eva S. (58), Liberec