Nikdy jsme žádné domácí mazlíčky neměli, až nyní v důchodu si to naplno užíváme. Naše vnoučata se díky nim k nám moc těší. Jen se o ně musíme dělit se sousedem.

Já ani můj muž jsme jako děti nikdy doma neměli žádné zvíře. Proto jsme ani neplánovali, že bychom si domů nějakého mazlíčka pořídili.

A našim dětem jsme to také vysvětlili, co všechno taková starost obnáší, jak zvíře smrdí, co všechno sní, jak jsou drazí veterináři a jaké všemožné nemoci zvíře má. Tak jsme se dožili ve spokojenosti bez zvířat důchodového věku.

Chatičku se zahrádkou, kde si většina našich vrstevníků ráda užívá stáří, jsme neměli, ani jsme ji nepotřebovali. Raději jsme si zaletěli k moři. Před rokem se ale stalo něco, co změnilo náš život a naše priority.

Dva dny před Štědrým dnem zazvonila u dveří sousedka. S manželem a starým dědečkem se přistěhovali před pěti lety, protože potřebovali větší byt.

Velká prosba

Kvůli dědovi, který se už nedokázal postarat o svůj domek na vsi a zahrádku. Už mezi dveřmi mi bylo jasné, že sousedka přichází s nějakou prosbou. „Moc vás prosím, mám tu návštěvu z Jižní Ameriky.

Syn si tam našel přítelkyni, a přijela na Vánoce i s rodiči. Chtějí nám udělat jako štědrovečerní menu svou národní pochoutku – morčata!“ A vytáhla z tašky dvě živá morčata.

„Když to náš děda uslyšel, tak tloukl holí o zem, že jen přes jeho mrtvolu.“ Odnesl si prý morčata k sobě do pokoje, aby je zachránil, a dal jim jména Pat a Mat!

„Musím je někam ukrýt, dokud tu ti Peruánci budou, aby je neklepli a nesnědli, protože pak by kleplo našeho dědu,“ pokračovala. Koukala jsem na ni a nedokázala jí říct NE! Snad to s morčaty těch pár dní přežijeme.

„Ale jak jim to vysvětlíte?“ ptala jsem se. „To už jsme s mužem vymysleli, morče chutná podobně jako králík, tak jsme koupili dva malé králíky, nechali je stáhnout, snad to nepoznají!“

Naši drobečkové

Pat a Mat se u nás zabydleli. Během svátků dorazili na návštěvu oba synové s vnoučaty. Všichni byli z roztomilých hlodavců nadšení.

Když jsme je vraceli sousedce, protože dědeček už se na své mazlíčky těšil, domluvili jsme se, že se o ty dva chlupáče budeme střídat. V týdnu děda, o víkendu my, aby měli vnuci radost. Pat a Mat si získali mě i manžela.

Tak jsme se na stará kolena naučili mít doma dokonce dvě zvířata naráz. Je pravda, že náš domov se tím prohřál zvířecí láskou a energií. Užíváme si to. Už jsme si zvykli sedět večer u televize, každý máme na klíně své morče a hladíme a hladíme… Je to skvělá terapie.

Jarka (68), Praha