Nikdy bych neřekla, že se v tomhle věku budu cítit tak zbytečně. Nemám už rodinu, manžela jsem nikdy neměla.
Poslední dobou mám pocit, že jsem se stala kulisou vlastního života. Nejsem nešťastná kvůli nějakému jednorázovému neštěstí, nešlo o žádnou ránu osudu, která by mě srazila na kolena. Bylo to postupné.
Pomalu se to přibližovalo, skoro nepozorovaně, až jsem si jednoho dne uvědomila, že všechno, co jsem považovala za pevné, se rozpadlo do běhu každodenních dnů, které nemají obsah.
Ztrácím lidi i sebe
Dřív jsem bývala aktivní. Vedla jsem kurzy ručních prací, starala se o komunitní zahradu, chodila jsem mezi lidi. Ale zájem opadl. Přestali chodit, neměli čas, přišly jiné aktivity, jiní lidé. Mně zůstala jen rutina.
Ráno vstanu, uvařím si čaj, usednu ke stolu a zírám z okna. Občas projde někdo známý, ale už se nezastaví. Jen krátké mávnutí rukou, úsměv, který nezůstane. Jde se dál.
Už je všechno jiné
Všechno se mění rychleji, než stačím sledovat. V obchodě už neznám pokladní. V místní knihovně mě oslovují jen „paní“ a nenabídnou ani slovíčko navíc. Dřív jsem tam bývala jako doma, teď si připadám jako host. Ani vlastní ulice už není moje.
Zahrady, které jsem kdysi obdivovala, jsou přestavěné, děti od sousedů vyrostly a nepozdraví. Nikdo se už neptá, jak se mám. A možná je to i moje vina. Možná jsem měla víc zvedat telefon, víc chodit mezi lidi. Jenže když vás nikdo nepotřebuje, přestanete se připomínat.
Bolestivý podzim života
Ztratila jsem směr, aniž bych si toho všimla. Dny mi splývají. Stane se, že nevím, jaký je den v týdnu. Kalendář mám, ale málokdy do něj píšu. Proč taky, když není co si poznamenat. Nejdu k lékaři, nejdu na návštěvu, nejsem pozvaná. Připadám si průhledná.
V tramvaji se mně lidé nedívají do očí. A já ani nevím, jestli je to úleva, nebo další důvod ke smutku. Nečekám nic. Nečekám návštěvu, dopis, telefonát. Nečekám zázrak.
Jen se každé ráno posadím na své místo, dívám se ven a snažím se vzpomenout, kdy jsem naposled cítila, že někam patřím. A to je na tom to nejhorší.
Alena P. (75), Liberec
