Znaly jsme se celý život. Seděly jsme spolu už v lavici na základce, chodily na brigády, svěřovaly si první trapasy, největší strachy i směšné sny.
V ěděla o mně všechno. Nikdy jsem nepochybovala, že bych jí nemohla věřit. Když se mi něco povedlo, volala jsem jí jako první. Když mi bylo zle, přišla. A když jsem něco nezvládala, mlčky seděla vedle mě, aniž by se ptala.
Byla moje jistota. Jediná, která zůstala, když se všechno měnilo. Měla jsem ji za sestru, i když jsme spolu neměly jedinou kapku společné krve.
Pomlouvala mě s jinou
Nebylo to najednou. Nešlo o jednu hádku, jedno slovo, jednu zradu. Spíš se něco pomalu lámalo. Dlouho jsem to nevnímala. Jen malé poznámky, tiché úšklebky, zvláštní pohledy, které jsem dřív neviděla. Možná jsem vidět nechtěla.
Pak jsem náhodou slyšela rozhovor, který nebyl určen pro mě. Ona a další žena, kterou jsem znala jen zběžně. Seděly v kavárně, smály se. Mluvily o mně.
O tom, že si moc vymýšlím, že si na něco hraju, že se lituju. Říkala věci, které jsem jí svěřila v soukromí. Intimní, bolestivé. A teď se o ně dělila, jako by to byl jen materiál k pomluvám.
Zklamání od té nejbližší
Nešla jsem za ní. Jen jsem odešla. Bylo mi zle. Fyzicky. Měla jsem chuť se vymazat. Přestala jsem se ozývat. Nepsala jsem jí, nebrala jsem telefon. A ona se po pár dnech přestala snažit. Jak snadno to pustila.
Já byla hodná, ona zlá?
Dnes si říkám, jestli to přátelství vůbec někdy bylo tak opravdové, jak jsem si myslela. Jestli jsem jí jen nebyla užitečná. Posluchačka, opora, někdo, kdo stojí v pozadí, ale nikdy nezáří. Nikdy jsem se jí nevyrovnala v pozornosti, v chytrosti, ve vtipu.
Byla ta oblíbená, já jen ta, co tam vždycky byla. A možná jsem si to celé namlouvala. Možná to celé trvalo tak dlouho jen proto, že jsem ji potřebovala víc, než ona kdy potřebovala mě. My holky potřebujeme kamarádky. Proto si tu stýskám po té, které jsem věřila.
Bez ní není lépe
Někdy mi chybí ten pocit, že mám někoho, kdo mě zná. Všechno, co jsem jí řekla, zůstává teď viset mezi námi jako otevřená rána. Vím, že už jí nikdy neřeknu jediné slovo. Vím, že jí už nikdy neuvěřím.
Ale nejde o vztek. Nejde o pomstu. Je to hluboké zklamání. V ní i v sobě. V tom, že jsem tolik let věřila něčemu, co zřejmě nikdy neexistovalo tak, jak jsem si myslela.
Bolavá stopa po ní
A teď? Teď už nikomu nic neříkám. Držím si věci pro sebe. A kdykoliv mě někdo obejme, přemýšlím, co si o mně řekne, až odejdu. Bohužel takové obavy mám kvůli ní.
Helena K. (63), Plzeň
