Po smrti maminky jsem chodila pravidelně na rodinný hrob. Jednou, bylo už hodně pozdě, se ze tmy vynořila mlžná postava.

O své rodiče jsem přišla hodně brzy. Otec zemřel tragicky při dopravní autonehodě, když mi bylo devět let. Maminka se sice dočkala toho, že jsem se vdala, ale dlouho se z vnoučat neradovala.

Podivné ticho

Po matčině smrti jsem na hřbitov začala chodit pravidelně. Před třemi roky jsem tam ale prožila nečekaně děsivé chvíle. Byl podzim, stmívalo se brzy.

Měla jsem s sebou svíčky, které jsem chtěla na hrobě zapálit, chvilku tam postát a pak spěchat domů. Zdálo se mi, že tentokrát na hřbitově panuje podivné ticho, ještě tísnivější než kdykoliv předtím.

Za mnou stál muž

Zapálila jsem svíčky a najednou se mi zdálo, že za mnou někdo stojí. Bála jsem se otočit. Teprve, když se ozval tichý pozdrav, jsem se obrátila. V tom šeru působil ten muž mlhavě. Naklonil se ke mně a já ucítila podivnou vůni hlíny a zapáchající listí.

Aniž bych stačila cokoli říci, sdělil mi, že mám jet na sídliště, kde bydlí jeho dcera, a vyřídit jí, že prosí o odpuštění. Neměla jsem daleko k mdlobám.

Zjevil se mi podruhé

Postava se najednou začala ztrácet a pak byla zničehonic pryč. Musela jsem se posadit na náhrobní desku a několik minut jsem se vzpamatovávala. Mezitím se úplně setmělo a hřbitov ozařovala jen plápolající světla svíček.

Na příští návštěvu hřbitova jsem s sebou vzala syna a pro jistotu i manžela. Bála jsem se. Teprve, když jsem po třech měsících přišla k hrobu opět sama, se celá situace opakovala.

Tentokrát už jsem nebyla tak vyděšená a zjevení jsem slíbila, že udělám, co po mně chce. Vydala jsem se na adresu, kterou mi sdělil. Zazvonila jsem na zvonek a napjatě čekala. Otevřela mi žena kolem třicítky.

Představila jsem se, a pak jsem jí začala opatrně vyprávět, co se mi na hřbitově přihodilo. Žena poslouchala a krev se jí postupně vytrácela z tváří. Celá pobledlá mi řekla, že její otec zemřel před necelým rokem.

Stalo se to náhle a nestihli se usmířit – mnoho let spolu nemluvili. Ona byla jen na pohřbu, ale k otcovu hrobu nikdy nepřišla.

Jeho duše už našla klid

Viděla jsem, že mi opravdu věří. Slíbila, že na hřbitov zajde a řekne otci, že se už na něho nezlobí. Cestou domů jsem měla dobrý pocit, že jsem udělala dobrý skutek, i když za tím stály síly pekelné.

Na hřbitov za rodiči chodím dál. Tajemný přízrak nešťastného muže se už nikdy neobjevil. Jeho duše už tedy nejspíš došla klidu.

Lenka Z. (53), Olomouc