Nikdy jsem žádného ducha neviděla, jednou mi ale zemřeli během dvou měsíců tři nejbližší. Na Svátek zesnulých přišli, aby utěšili můj žal.
Krásný a spokojený život jsem žila. To člověk snadno usne na vavřínech a od života nečeká žádný podraz.
Samozřejmě každý člověk ví, že mu jednou odejdou rodiče, že možná zemře dříve partner a možná i sourozenci, s čím ale nepočítá nikdy – že mu zemře dítě, nebo dokonce vnouče. Asi jsem si žila hodně dobře, když se rozhodl osud zasáhnout tak moc krutě.
Kristýnka mě potřebovala
Naše jediná dcera Miluška byla krásná, hodná a chytrá. Po vysoké škole se provdala za spolužáka, který byl také chytrý, hodný a mou dceru miloval. Když se jim narodila Kristýnka, kouzelná holčička, bylo to naplnění mých snů.
Vnučce bylo necelých osm let, když přišla ta strašná tragédie. Nebylo to vinou mé dcery, ale jiného řidiče, že došlo k té strašné nehodě, během které zemřela dcera na místě, zeť v nemocnici a vnučka bojovala o život. Zhroutil se nám svět.
Manželovo srdce takovou ránu nevydrželo. Infarkt. A tak jsem přišla i o něj. V životě mi nastalo temno, nechtěla jsem žít, moje vnučka, která stále ležela v nemocnici a bojovala, mě ale potřebovala. První Dušičky jsme strávily spolu.
Přivezla jsem si Kristýnku krátce předtím konečně ze špitálu domů. Prvně jsem si nevzala prášky na spaní, abych slyšela, kdyby v noci něco potřebovala.
Ten večer z 1. na 2. listopadu jsem zatopila v krbu, protože bylo chladno. Kristýnka usnula brzy, já dlouho seděla na gauči u ohně a před půlnocí ulehla taky.
Tu píseň znám
Slyšela jsem odbít jednu hodinu ranní, když to začalo. Smích a pak zpěv. Kdo se to venku tak raduje v tomto dušičkovém čase? Zdálo se mi, že ten zpěv zní až příliš blízko. Z obýváku, kde dohoříval oheň v krbu.
Tu písničku jsem poznala, učila jsem ji dceru, když byla ještě malá holčička. Posadila jsem se na posteli a zahlédla prosklenými dveřmi stín dospělé ženy. V bytě jsme byly ale samy – jen já a vnučka.
Vstala jsem jako ve snu z postele, byl to takový zvláštní stav mezi bděním a spánkem. Vešla jsem do obýváku a nemohla uvěřit svým očím! U stolku tam seděla moje dcera, zeť a manžel. „Můj bože!“ vykřikla jsem. „Vy žijete?“
Manžel mávl rukou: „Vždyť víš, miláčku, že už nežijeme, ale přišli jsme za tebou, aby ses už netrápila.“ Padla jsem na sedačku a začala plakat. Brečela jsem jako želva, až jsem usnula.
Kdo je to?
Probudilo mě praskání dřeva v krbu. Zvedla jsem hlavu, nikdo u stolu už neseděl. Mí drazí zesnulí byli pryč. Přesto jsem měla dál ten hřejivý pocit, že jsem je viděla. Tvářili se tak spokojeně, že mi to dodávalo klid.
V uších mi znělo, abych se už dál netrápila, že mě vnučka potřebuje zdravou, živou a veselou. Chvíli jsem ještě seděla a pak si šla lehnout. Ve dveřích ložnice jsem se ale zarazila. V posteli vedle vnučky někdo ležel.
Opatrně jsem se blížila k peřině – a koukám! V posteli ležím já a spím. V tu chvíli se mi zatočila hlava… Probudila jsem se ráno. V posteli vedle vnučky. Odpojila se snad ve spánku moje duše od těla, aby si mohla s duchy popovídat?
Ať už je pravda jakákoli, ten zážitek mi pomohl postavit se na nohy a jít dál. Ale nejzajímavější na tom bylo, že mi druhý den vyprávěla vnučka, že se s maminkou, tatínkem a dědou setkala tu noc také.
Marta (65), Havířov
