Když mě má nejlepší kamarádka z dětství poprosila, zda bych ji nezaložila, vůbec by mě nenapadlo, že ona si mé peníze chce jen užívat.
Když mě Věra poprosila, jestli bych jí nepůjčila na kauci a nájem, neváhala jsem ani minutu. Vrátila se do našeho města po těžkém rozvodu. Znaly jsme se od školy, prošly jsme spolu skoro vším a věřila jsem jí.
Nebylo to moc, jen pár tisíc, a já byla ráda, že jí můžu pomoct. Od čeho by kamarádky byly? Slíbila, že mi to vrátí hned, jak dostane výplatu.
Neustále se vymlouvala
Jenže výplata jí přišla, a mně peníze od ní ne. Vymluvila se, že jí něco strhli, že musí počkat do příštího měsíce. To se může stát každému, říkala jsem si. Pak ale dřív, než cokoliv vrátila, přišla s prosíkem zase.
Zaskočil ji nedoplatek za energie. A pak potřebovala zaplatit zálohu na brýle. Vždycky to znělo přesvědčivě, a já byla důvěřivá.
Zatímco mě ale tvrdila, že nemá peníze ani na základní věci, doneslo se mi, že na sociální sítě dává fotky z drahých restaurací a dokumentuje své nákupy v luxusních obchodech.
Když jsem se jí na to zeptala, odvětila, že to byly dárky nebo že ji někdo pozval. Ještě ve mně vzbudila výčitky a připadala jsem si hloupě, že ji vůbec podezírám, a tak jsem to nechala být.
Prý ničím naše přátelství
Jenže žádná půjčka se mi nevracela. A čím víc jsem na to upozorňovala, tím popudlivější byla. Začala na mě tlačit, že přece vím, že jsem ta, která má stabilní práci, zatímco ona to má těžší.
Naznačovala, že přátelství se pozná nejlépe právě v takových chvílích. Když jsem začala být tvrdší, otočila to proti mně: „Jsi sobecká. Já tě potřebuju a ty řešíš jenom peníze.“ Nakonec mi došlo, že si z mojí pomoci udělala životní styl.
Už to nebylo o jednom zapomenutém nájmu, ale o tom, že počítala s tím, že ji vždycky podržím. A nejhorší bylo, že vůbec neměla v plánu mi peníze někdy vrátit. A já důvěřivě půjčovala a půjčovala.
Pracovala jsem za obě
Došlo to tak daleko, že jsem si vzala ještě brigádu na soboty, protože jsem vlastně vydělávala i za ni. Jí to samozřejmě bylo jedno. „Jak se máme vidět, když jsi stále v práci,“ vmetla mi, když jsem se jí ptala, kdy se u mě zastaví s penězi!
Nakonec i mně došla trpělivost. Největší roli v tom ale hrála asi únava, která mi konečně otevřela oči. Když jsem na ni uhodila, rozplakala se a obvinila mě, že ničím naše přátelství kvůli pár tisícům.
Jenže ono to nebylo jen pár tisíc, její půjčky se vyšplhaly do desetitisíců, které jsem teď potřebovala vrátit. Ale ona to nechápala. Ona brala, já dávala, to byl její plán. A já už nechtěla být ta, která za to všechno platí.
To byl konec našeho mnohaletého přátelství. Peníze zmizely i s kamarádkou a mně zůstaly oči pro pláč. Docela drahá cena za moji důvěřivost.
Renata Z. (58), Liberec
