Tehdy jsem si myslela, že je snacha pro našeho syna štěstí, ale teď? Teď vím, že to byla chyba. Ta proradná snacha mi svádí muže, a já to tak nenechám!

Celý život jsem pracovala jako švadlena. Můj manžel Josef je o pět let starší, dnes už důchodce, který dříve dělal v továrně na nábytek. Máme spolu dva syny.

Staršího Petra, který se odstěhoval do Prahy, a mladšího Tomáše, který zůstal blízko nás. Tomáš je naše radost, vždycky to byl takový hodný kluk, pracovitý, a teď dělá automechanika.

Manžela hned nadchla

Před třemi lety se oženil s Lenkou, s dívkou, kterou si přivedl domů z práce. Vzpomínám si na den, kdy Tomáš přišel domů a řekl: „Mami, tati, seznamte se s Lenkou.“ Byla to hezká holka, vysoká, štíhlá, s dlouhými blond vlasy a úsměvem, který by rozpustil led.

Pracovala jako sekretářka v jeho autodílně. Říkala, že pochází z velké rodiny, že miluje vaření a že sní o vlastním domě s dětmi. Josef byl nadšený hned od začátku.

Chválil ji, jak je šikovná, jak umí mluvit o autech, což ho bavilo, protože se sám rád šťoural v motorech. Já jsem byla opatrnější. Ale Tomáš zářil štěstím, tak jsem si řekla, že to bude dobré.

Svatba byla krásná, v našem kostele, pak hostina v hospodě. Lenka měla bílé šaty jako princezna, a já jsem plakala radostí. Myslela jsem si: konečně máme velkou rodinu.

Po svatbě se vše změnilo

Nejdřív to byly maličkosti. Lenka začala chodit k nám domů častěji, než bylo třeba. Tomáš pracoval dlouho do noci, tak říkala, že se nudí a přijde na kávu. Josef ji vítal s otevřenou náručí, vařil jí čaj, ukazoval staré fotky, smál se jejím vtipům.

Já jsem viděla, jak se na něj dívá. Ty oči! Ne jako na tchána, ale jako na muže. Kroutila se, dotýkala se ho náhodně rukou, když podávala talíř. Říkala mu: „Tati, vy jste takový silák, pomozte mi s tou taškou.“

A on? Blázen starý, červenal se jako kluk. Myslela jsem si, že si to jen vymýšlím, že jsem jen žárlivá tchyně, jak se o tom mluví v časopisech.

Přistihla jsem je

Jednou večer, když Tomáš byl na služební cestě, Lenka zavolala, že jí teče voda v koupelně. Josef, samozřejmě, vzal nářadí a šel to opravit. Vrátil se pozdě v noci, s úsměvem na tváři, vonící po jejím parfému.

Řekl: „Lenka je taková šikovná, pomáhala mi, a pak jsme si popovídali.“ Já jsem se ptala, o čem, ale on jen mávl rukou: „O všem možném, o životě.“ Tehdy mi to došlo.

Další den jsem zašla k synovi do bytu neohlášeně. Lenka byla v krátkých šortkách, Josef seděl u stolu, pil kávu. Smáli se. Když mě uviděla, zvážněla, ale on? On byl jako okouzlený.

Situace se zhoršovala

Lenka začala posílat Josefovi zprávy. Viděla jsem je náhodou, když si nechal telefon na stole. „Tati, díky za pomoc včera. Jste úžasný!“ S polibkem! A on odpovídal: „Rád pomohu, krásko.“

Krásko? Můj muž, po pětatřiceti letech manželství, nazývá snachu kráskou? Cítila jsem se zrazená, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Mluvila jsem s Tomášem, ale on se jen smál: „Mami, ty jsi paranoidní. Lenka je jen přátelská.“

Bylo to nepříjemné

Ale já vím své. Jednou jsem je přistihla v garáži. Šla jsem pro zeleninu do sklepa a slyšela smích. Otevřela jsem dveře, Lenka stála blízko Josefa, ruka na jeho rameni, on ji držel kolem pasu.

„Co to je?“ zařvala jsem. On se lekl: „Nic, jen jsme se smáli vtipu.“ Ale její oči, ty proradné oči říkaly něco jiného.

Byla jsem v šoku

Teď už to není jen podezření. Před týdnem jsem našla v Josefově kapse lístek: „Setkáme se zítra v parku? Lenka.“ Byla jsem v šoku. Konfrontovala jsem ho. Plakal, říkal, že to je jen flirt, že se cítí starý a ona mu dává pocit mládí. Ale co já?

Já jsem ta, která s ním prožila celý život! Vychovala mu děti, starala se o dům i o něho, když byl dlouho nemocný. A teď mi udělá tohle? Lenka je jako had, který se vplazil do naší rodiny.

Konečně ukázala svou pravou tvář. Není to jen svádění, je to ničení. Chce Josefa pro sebe? Možná kvůli penězům, nebo jen pro zábavu.

Falešné slzy mě nepřekvapily

Proč si brala mého syna? Nebo už když spolu chodili, si vyhlédla jeho otce jako dobrou oběť? Ale já to tak nenechám! Rozhodla jsem se bojovat. Nejdřív jsem mluvila s Petrem, svým starším synem. Ten přijel z Prahy a vyslechl si všechno.

Byl šokovaný, slíbil, že promluví s Tomášem. Pak jsem zavolala Lenku na kobereček. Seděly jsme v kuchyni, já, ona a Josef. Řekla jsem: „Vím všechno. Přestaň svádět mého muže, nebo to řeknu Tomášovi a celému městu!“

Ona plakala, říkala, že to je nedorozumění, že je jen osamělá, protože Tomáš je pořád v práci. Ale já jí nevěřím. Ty slzy byly falešné, jako její úsměv na svatbě.

Teď je to těžké

Josef se mi sice omluvil, slíbil, že to skončí, ale já vidím, jak se dívá na telefon. Tomáš zatím nic neví, ale brzy to přijde. Nechci zničit jeho manželství, ale nemůžu dopustit, aby ta proradná ženská rozbila naši rodinu.

Půjdu k právníkovi, jestli bude třeba, nebo k psychologovi. Ale jedno vím jistě: Já to tak nenechám! Rodina je pro mě všechno a za ni budu bojovat do posledního dechu. Žádná vychytralá mladice mě nedostane.

Marie A. (60), Vyškov