V poslední době mě rozhazuje moje dlouholetá kamarádka. A já přemýšlím, jestli ta špatná je ona, nebo já jsem jen závistivá?

S Janou se známe odmala. Seděly jsme spolu i ve škole v jedné lavici. Ona vždy byla jedničkářka. Já se neučila špatně, ale škola nebyla má priorita, tak jsem občas nějakou dvojku na vysvědčení měla.

Ale vždy jsem byla spíš divoká a zlobivější než spořádaná a slušná Jana. Po základní škole jsme šly obě na gymnázium, jen Jana ho studovala v Rusku.

Každá v jiné zemi

Její tatínek jaderný fyzik tam odjel na pár let pracovně. Do Čech se vrátila až na medicínu, aby pokračovala v ženské rodové linii. Já jsem od dětství byla bohém. Zpívala jsem, tančila, hrála na piano a snila o hvězdné kariéře.

Tyto sny pohřbil otec, už když mi jednoznačně zakázal konzervatoř a vyplnil do přihlášky právě gymnázium. Dál už mi tedy bylo celkem jedno, co budu dělat, protože nic jiného v mých představách už nebylo.

Matka je učitelka a očividně se rodičům toto zaměstnání zdálo jako nejlepší volba pro holku.

Nechápu její vztah

To Jana měla o své budoucnosti vždy jasnou představu. Po jejím návratu z Ruska jsme se začaly zase vídat, a když jsem se ve druháku na škole musela vdávat, šla mi dokonce za svědka.

Dnes ona dělá práci, po které toužila, a i já jsem se dostala alespoň vzdáleně k uměleckým činnostem. Jako modelka jsem dělala tancované přehlídky u nás i v zahraničí a v posledních letech mě živí psaní. A stále se přátelíme.

Jen já jsem dnes dávno rozvedená, zatímco Jana slaví pětatřicet let od svatby se spolužákem z medicíny. A to i přesto, že vztah z mého pohledu šťastný nebyl. Padly facky, proběhly nevěry i paralelní dlouhodobé vztahy.

Údajně kvůli dětem se s ním Jana nerozvedla. To ale asi nebyla dobrá volba. Její děti si jí za to přestaly vážit a má s nimi dodnes velmi komplikované vztahy. Možná i proto, že na nich až patologicky visí. Já mám naštěstí lepší vztah i se svým exmanželem než ona se svými blízkými.

O pomoc nestojí

Snažila jsem se jí pomoci, ale každý chceme asi ten život prostě jinak a podstatné jsou pro nás jiné hodnoty. Nejspíš o pomoc ani nestojí, byť musím poslouchat stále stejné hodinové stesky už několik let. Chce si jen svůj kyblík špíny vylít do mé žumpy.

A mě už to nebaví. Neříkám, že já dělám vše správně, a můj život je mnohem komplikovanější než ten její, už jen proto, že ona nemá finanční problémy, zatímco já prostě počítat musím, navíc nejsem zdravotně v pořádku. I tak se mi ale zdá, že žiji šťastněji.

„Já jsem tak unavená, že jsem udělala chybu při operaci,“ sdělila mi naposledy. Čekala, že ji budu litovat! Přitom pracuje dva dny v týdnu a co dva měsíce je čtrnáct dní je na dovolené. To opravdu říká mně, která neměla dovolenou mnoho let?

Uvědomuje si vůbec, že ona má právo volby a je jen její chyba, že si život neumí uspořádat? Navíc se mi zdá, že ve své touze po penězích a moci, protože je šéfkou, ohrožuje životy svých pacientů. A to je podle mě nezodpovědné.

Měla by chodit k psychologovi, ale na to je líná. Raději hučí do mě. Kdybych si ty hodiny spočítala podle průměrného tarifu psychoterapeuta, také bych už peníze nemusela řešit! Jsem nepřející, nebo snad závidím?

Martina V. (64), Český Krumlov