Žiju v malé vesnici u Tábora, v domě, kde jsme vyrostly s mojí sestrou Lenkou. Dům je starý, s křivými podlahami a zahradou plnou růží.
Lenka je o pět let mladší a vždycky byla ta veselá duše, která tančila na vesnických zábavách a zpívala, až se sousedi smáli. „Ireno, život je na to, aby se žil!“ říkávala, když jsme jako děti běhaly po loukách.
Po svatbě se odstěhovala z našeho domu za manželem do Plzně, kde vystudovala a pracovala jako knihovnice.
Zůstala jsem sama
Před pár lety jsem ale zůstala s dcerou Anetou sama. Já v našem rodinném domě žila dál a starala se o něj jako dřív spolu se svým manželem Karlem. Manžela mi ale před deseti lety vzala rakovina. Zůstaly mi jen vzpomínky.
A jeho staré křeslo nebo v truhlářské nářadí v kůlně. Od té doby jsem se cítila osamělá, a někdy jsem dokonce pochybovala o smyslu svého života.
Ten mi zase vrátila má mladší sestra, i když tenhle příběh nebyl veselý. Před třemi lety mi Lenka zavolala. „Ireno, něco se se mnou děje,“ řekla tiše. „Jsem pořád unavená, bolí mě klouby.“
Nemoc ji zaskočila
Myslela jsem, že je to jen stres, ale když mi pak napsala, že jde na vyšetření, cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Diagnóza přišla jako blesk: revmatoidní artritida. „To není konec světa,“ řekla Lenka, když jsem ji navštívila v nemocnici.
Usmívala se, ale viděla jsem jí v očích strach. Lékaři jí předepsali léky, které měly zpomalit nemoc, ale vedlejší účinky ji ničily. „Ireno, někdy nemůžu ani vstát z postele,“ přiznala mi jednou a já ji pevně objala.
„Zvládneme to, Lenko. Jsme přece sestry.“ Rozhodla jsem se, že se o ni postarám. Přestěhovala jsem ji k sobě na vesnici, do pokoje, kde dřív spaly moje děti.
Všichni jsme se semkli
Aneta, její dcera, se snažila být silná, ale viděla jsem, jak se trápí. „Teto, co když se máma nezlepší?“ zeptala se mě jednoho večera. „Aneto, tvoje máma je bojovnice. A má nás,“ odpověděla jsem a hladila ji po vlasech.
Moje děti, Lucie a Tomáš, se zapojily taky. Lucie, která je zdravotní sestra v Českých Budějovicích, zařídila Lence schůzky s odborníky a vozila ji na kontroly. „Mami, musíme zkoušet všechno,“ říkala mi, když jsme hledaly nové léky nebo terapii.
Tomáš má stavební firmu, upravil náš dům. Přidal zábradlí na schody a sprchový kout, aby Lenka mohla být co nejsamostatnější.
Vzpomínky nás těšily
Nejtěžší byly dny, kdy Lenka neměla sílu. Seděla v křesle, zabalená v dece, a dívala se z okna na růže. „Ireno, vzpomínáš, jak jsme s tátou sázeli ty kytky?“ řekla jednou slabým hlasem. „Jasně, Lenko.
Ty jsi pořád chtěla ty červený,“ odpověděla jsem a snažila se ji rozesmát. Přinesla jsem jí čaj a vyprávěly jsme si staré historky, jak jsme kradly třešně u sousedů nebo jak nás máma honila s vařečkou, když jsme rozbily vázu. Ty chvíle nás obě držely nad vodou.
Aneta se po vysoké za námi také přestěhovala, aby mohla být mámě na blízku. Po večerech četla Lence knížky nebo jí pouštěla staré české filmy.
Společná párty
Jednou přišla s nápadem uspořádat rodinnou oslavu. „Teto, uděláme to pro mámu, ať ví, že ji máme rádi,“ navrhla. Souhlasila jsem a zavolala jsem Lucii s Tomášem.
Společně jsme naplánovali den plný překvapení a grilování na zahradě, Anetiny domácí buchty a staré fotky, které jsme promítali na promítačce. Ten den byl kouzelný. Lenka seděla v křesle, usmívala se a poprvé za dlouho vypadala šťastně.
Smála se, když Tomáš vyprávěl, jak jako kluk spadl do rybníka. Lucie přinesla kytaru a zazpívala Lence její oblíbenou písničku.
Jsme tu pro sebe
Naše děti tančily a zpívaly v trávě a my dvě jsme se pozorovaly z povzdálí: „Tohle je naše rodina,“ řekla Lenka a měla slzy v očích. „Děkuju, že jste mě nenechali samotnou.“ Dnes je Lence o něco lépe. Nové léky zabírají, i když nemoc ji pořád omezuje.
Aneta dostala skvělé místo ve městě i s bytem, ale víkendy tráví s námi. Lucie s Tomášem už jezdí i se svými partnery. Já mám zase naplněný život a cítím, že jsem potřebná. Při pohledu na Karlovo křeslo se mi i teď zasteskne, ale vím, že by na mě byl pyšný.
Lenka má své lepší i horší dny. V těch lepších si stále užíváme života, v těch horších víme, že jsme si vzájemně oporou. Rodina je to, co nás drží a my jsme vděčné za každý den s ní.
Irena M. (67), Karviná
