Moje úžasná kočička Didi mě léta provázela životem. Ve chvíli, kdy cítila, že brzy nadejde její čas, se postarala o svého nástupce.

Nebyla jsem nadšená z toho, že si děti prosadily kotě. Přinesly ho z útulku. Kočička Didi se u nás rychle zabydlela. Rázem byla paní domu ona. Spala s námi v posteli a byla tak mazaná, že se naučila pouštět si dokonce čerst­vou vodu z kohoutku.

Dlouhých osmnáct let byla zdravá. S léty společného života jsme si s kočkou na sebe zvykly. Absolvovala se mnou rozvod i těžké chvíle po něm. Byla pro mě kamarádkou i terapeutkou. Díky ní jsem všechno vydržela.

Hrozná rána

Byly jsme spolu propojené. Podle jejího chování jsem pokaždé poznala, jaký den budu mít. Pokud se kočka vyvalovala v posteli a líným pohledem mi při odchodu do práce řekla sbohem, věděla jsem, že den bude v pohodě.

Pokud se ale postavila do dveří, byla jsem ve střehu. To značilo, že se ten den něco stane. Stejně jako tehdy. Ten den vyšetření u lékaře objevilo nebezpečný útvar v mém těle.

Léčila mě

Didi seděla ve dne i v noci u mě, a to přesně na místě, které v mém těle selhalo. Hlasitě přitom vrněla. Než jsem stihla absolvovat lékařský zásah, stala se neuvěřitelná věc. Můj zdravotní stav se zlepšil natolik, že operace nebyla nutná.

Blahořečila jsem přírodě a hlavně kočce. Věřila jsem, že ona mě vyléčila. Jenže bylo to celé asi nad její síly. Byla najednou bez energie, pořád spala. Už taky nebyla mladá. Když jsem její věk přepočetla na lidský, byla dokonce mnohem starší než já.

Byly jsme prostě dvě báby, u kterých to už lepší nebude! Jenže Didi se najednou zmátořila. Jednoho dne ráno vyskočila, běžela se najíst, napít a třela se mi radostně o nohy. A pak škrábala na dveře, abych ji pustila ven. Byla jsem ráda, že se z toho dostala.

Jediné kotě

Didi se neobjevila dva dny, až jsem se o ni bála. Pak přišla. Hladová, ale v pořádku. Uložila se do pelíšku a spokojeně usnula. Jaké bylo moje překvapení, když se jí po čase narodilo kotě. Jedno jediné! V takovém věku?

Nemohla jsem tomu uvěřit, a stejně tak ani veterinářka. Inu, příroda umí dělat zázraky. Tak uběhl měsíc. Didi se zvedla, zaškrábala na dveře a já ji pustila. Bylo to naposledy, co jsem ji viděla živou.

Odešla zemřít na své oblíbené místo ve stodole. Tušila asi, že se blíží její konec, ale musela mi za sebe ještě přivést náhradu, abych nezůstala sama.

Blanka (75), Písek