Dokud mě zvala k sobě domů, líbilo se mi to. Hostila mě a mejdany u ní byly fajn. Jenže pak jednou chtěla totéž po mně. A to se mi nelíbilo.
Po skončení střední školy jsme si s kamarádkou Hanou řekly, že se budeme i nadále vídat a navštěvovat se. Ona si záhy našla přítele, ke kterému se nastěhovala. Měl hezký, velký byt na kraji našeho města.
Já si našla malou garsonku, kde jsem bydlela většinou sama. Taky jsem si našla přítele, ale byl ženatý a nemyslel to se mnou čestně. Byla jsem jen takové jeho povyražení, nikdy by se kvůli mně nerozvedl.
Tak jsem se s ním rozešla a poté měla partnerů několik v krátkém sledu za sebou. Hanka se ukázala jako skvělá kamarádka, snažila se mi dávat najevo, jak se o ni mohu opřít. S přítelem pořádali každý víkend mejdany, nejčastěji u nich doma.
A na všechny ty oslavy a zábavy mě zvali. Abych se necítila smutná a osamělá. Když jsem si našla nějakého nového chlapa, pozvali mě i s ním. Vždycky tam bylo hodně jídla i pití.
Neotevřu
Občas jsem tam i přespala. Ani pomáhat s úklidem či mytím nádobí jsem ale nemusela. Hana mě tím nechtěla zatěžovat. Mejdan bez práce a bez útraty. Na to si člověk zvykne rychle!
Jenže po pěti letech bylo konec krásným dnům. Hana se s přítelem rozešla. Našel si jinou a s mou kamarádkou se rozloučil. Najednou byla na ulici. Tu noc, kdy se to stalo, šla rovnou ke mně.
Když zazvonila, naštěstí jsem už spala a měla zhasnuto. Viděla jsem ji za záclonou, ale neotevřela. Tušila jsem, že nestojí dole u dveří jen tak.
Měla jsem svých starostí dost, ubytovat u sebe ubrečenou kamarádku a tísnit se s ní v garsonce, to se mi ani za nic nechtělo.
Když mi druhý den volala do firmy, chvíli jsem s ní pohovořila, ale pak jsem se vymluvila na to, že musím ještě ten večer odjet za bráchou hlídat synovce − a vrátím se až za tři dny.
Vzala jsem si pro jistotu dovolenou, aby mě nepotkala na ulici, a opravdu odjela. Celou tu dobu jsem přemýšlela, jak se jí zbavím.
Nakonec jsem jí třetí den zavolala sama, že jí u sebe ubytovat nemůžu, protože jsem si našla přítele. Naštěstí se mezitím nastěhovala k rodičům. To byla úleva!
Nechci to řešit!
Zase jsme spolu chodily na kafe. Pak si konečně někoho našla, bydlel ale na ubytovně. Krátce nato měla Hana narozeniny, a poprosila mě, zda by se mohla oslava konat u mě.
Představa, že budu muset nakoupit, oslavu připravit a pak uklidit, mi zkazila celý den i večer. Hned druhý den ráno jsem proto Haně volala, že si můj imaginární přítel oslavu doma nepřeje. Od té doby se mi už Hana nikdy neozvala. Dodnes nevím, co s ní je, protože se krátce nato z našeho města odstěhovala.
Zdena (62), Jihlava