Koupili jsme chatku se zahrádkou. Od první chvíle nám na ni lezli vetřelci. Nebyli to zloději ani lidé bez domova, byli to duchové.

Tu malou chatičku jsme si pořídili v západních Čechách. Byla naše vysněná, měli jsme dvě malé děti a trávit s nimi čas v přírodě bylo prostě skvělé. Tu dřevěnou boudičku s terasou jsme koupili od nějakých Pražáků, kteří ji už nechtěli.

Měli svou mnohem větší a modernější chatu na Sázavě a tuhle skromnou, kterou postavili jejich rodiče, nechtěli.

Starý ořech

Zahrada byla docela velká, v koutě kadibudka, ale to nám nevadilo. V rohu zahrady stál obrovský ořech, který jsme si zamilovali hned. Na zarostlé zahradě bylo vidět, že se o ni dlouho nikdo nestaral. Pustili jsme se s manželem do práce, ale bylo to na dlouho.

Sousedé?

Hned první víkend, co jsme tam přespávali, se stalo něco divného. K večeru, když se začalo stmívat, přiběhla do kuchyně dcerka Markétka se slovy:

„Maminko, na zahradě je nějaký pán s paní a mají pejska!“ Říkala jsem si, že to budou nejspíš sousedé a jdou se seznámit. Když jsem ale vyšla ven, na zahradě nikdo nebyl.

Tři nehybné stíny

Ještě ten večer, když jsme seděli na terase s manželem u vína a děti spaly, najednou muž vyskočil a křikl: „Co tam děláte?“ Nikdo se neozýval. Mžourala jsem do tmy, ale nikoho jsem neviděla.

Tonda povídá: „Stojí tam pod ořechem, jsou dva a mají psa!“ Chopil se vidlí, co byly opřené o dům, a oba jsme vyrazili k místu, kde údajně stáli nehybně tři stíny. Jak jsme se ale přiblížili, najednou jsme neviděli nic.

Vždy na stejném místě

Manžel svítil baterkou do různých zákoutí zahrady, ale nenašli jsme nikoho. Jenže po chvíli, když jsme už zase seděli na zahradě, tam byli zase! Situace se opakovala.

Svítili jsme po celé zahradě, ale nenašli nikoho. Ty postavy se zjevovaly dál, vždy při stmívání, v noci i brzy ráno jsem je viděla, když začalo svítat. Stály vždy na stejném místě.

Překvapivé zjištění

Jednou o tom manžel vyprávět místním chlapům v hospodě a starousedlíci se rozpovídali. Na zahradě pod ořechem jsou zahrabané urny manželů, kteří chatku postavili – a taky tam pohřbili svého věrného psa.

„Třeba to jsou jejich duše a chtějí, abyste ty hroby obnovili a zapálili na nich svíčku,“ napadlo jednoho.

Duše konečně našly klid

Zkusili jsme to. Koneckonců jsme neměli co ztratit. Pod ořechem jsem nasázela růže a další kvítí a postavili jsme lampičku, kterou každý večer, když jsme na chatě, zapalujeme. Od té doby se stíny už nikdy pod ořechem neobjevily.

Kamila J. (58), České Budějovice