Nikdy by mě nenapadlo, že by starý receptář mé babičky mohl zapříčinit, že se naše rodina dá zase po dlouhé době dohromady.
Vždycky jsem si myslela, že rodinné tradice jsou jen něco, o čem se vypráví, ale nikdy jsem nečekala, že právě ony nás naučí, co znamená být rodinou, která drží pospolu.
Voňavé vzpomínky
Když jsem byla malá, trávila jsem hodně času na vesnici u babičky Anny. Byla to žena plná života, vždycky dobře naladěná a s úsměvem na rtech. Bydlela v kouzelném domku na konci vesnice s dědečkem, který trávil veškerý svůj čas v přilehlé truhlárně.
Babičku si pamatuji především v zástěře. V mých vzpomínkách její kuchyně voněla vždy po čerstvě upečeném chlebu nebo štrúdlu. Měla starý sešit, který nazývala svým „receptářem“. Nebyl to jen obyčejný sešit s recepty.
Byly tam i poznámky o životě, drobné příběhy, třeba jak se poprvé setkala s dědečkem nebo jak přežili těžké časy po válce. Ten sešit byl jako její deník, plný lásky a vzpomínek. Když babička zemřela, dědictví po ní se rozdělilo mezi nás, její děti a vnoučata.
Když děti odejdou
Receptář připadl mně, ale přiznám se, že jsem ho tehdy jen uložila do šuplíku a zapomněla na něj. Život tak nějak „běžel“ dál. Moje děti Marek a Lucie hrozně rychle vyrostly, založily si vlastní rodiny a žily svůj hektický život.
Ani nevím, jak se to stalo, že jsme se tak nějak vzdálili. Marek se odstěhoval do Prahy kvůli práci, Lucie zůstala blíž, ale měla plné ruce práce s dvojčaty. Scházeli jsme se jen na Vánoce nebo narozeniny, a i to bylo spíš formální.
Cítila jsem, že nám něco chybí, ale nevěděla jsem, jak to změnit. Moje vnoučata, Eliška a Tomáš, už vůbec neznala příběhy o babičce Anně, a to mě mrzelo.
Pozvání na retro oběd
Všechno se změnilo jedno deštivé odpoledne před dvěma lety. Uklízela jsem starou komodu a narazila jsem na babiččin receptář. Listovala jsem v něm a najednou mě zalila vlna vzpomínek a nečekané nostalgie.
Pamatuju si, jak jsme s babičkou pekly vánočky a ona mi vyprávěla, jak se dřív peklo na vesnici. Rozhodla jsem se, že ten sešit nesmí zůstat zapomenutý. Napadlo mě, že bych mohla zkusit něco z něj upéct a pozvat rodinu.
Možná by to mohlo být to, co nás zase přivede zpět k sobě. Sezvala jsem Marka, Lucii a jejich rodiny na nedělní oběd, ale ať přijedou dřív, protože budeme společně péct podle babiččina receptáře.
Zase spolu a šťastní
Ze začátku byli skeptičtí. Marek se smál, že on a vaření nejdou dohromady, a Lucie se zase bála, že její dvojčata všechno zničí. Ale přijeli. Vybrala jsem babiččin recept na jablečný koláč, který jsme kdysi milovali.
Když jsme začali vážit mouku a třít těsto, začala se dít kouzla. Eliška s Tomášem se smáli, když se jim těsto lepilo na prsty, a Marek se nechal strhnout a začal vyprávět, jak ho babička učila plést vánočku.
Při pečení jsem četla z receptáře nejen recepty, ale i babiččiny poznámky. Třeba jak jednou zachránila Vánoce, když se pokazila pec, nebo jak dědeček vždycky kradl kousky těsta, když si myslel, že se nikdo nedívá.
Všichni jsme se smáli a poprvé po letech jsme si povídali, opravdu povídali. Ne o práci nebo problémech, ale o vzpomínkách, o babičce, o tom, co nás formovalo.
Nová společná tradice
Ten den se stal začátkem nové tradice. Dohodli jsme se, že se jednou za měsíc sejdeme a budeme péct nebo vařit podle babiččina receptáře. Každé setkání je jiné. Jednou to jsou buchty, jindy polévka, kterou babička vařila o Vánocích.
Děti se učí nejen recepty, ale i příběhy, které k nim patří. Vnučka Eliška si dokonce začala psát vlastní sešit, kam si zapisuje, co jsme spolu dělali.
Marek, který byl vždycky ten „věčně zaneprázdněný“, si teď bere volno, aby s námi mohl být déle. A Lucie říká, že tyhle chvíle jsou pro ni jako oáza klidu uprostřed chaosu mateřství.
Vážíme si vzpomínek
Babiččin receptář nám dal víc než jen dobré jídlo. Dal nám důvod se scházet, smát se a vzpomínat. Uvědomila jsem si, že rodina není jen o tom, že jsme příbuzní, ale o čase, který spolu trávíme, a o příbězích, které si předáváme.
Když teď vidím, jak moje vnoučata s nadšením listují v receptáři a ptají se na babičku Annu, cítím, že její odkaz žije dál. A já jsem své skvělé babičce za znovunalezenou rodinnou pohodu i za vše, co mě naučila, i dnes nesmírně vděčná.
Marie R. (65), Rakovník