Po smrti manžela jsem cítila bolest a prázdno. Jediné, co mi přinášelo útěchu, byly návštěvy hřbitova. Při jedné se stalo něco neuvěřitelného.

Před čtyřmi lety mi zemřel milovaný manžel Vašek. Často chodím na jeho hrob zapálit svíčku. Vydala jsem se na hřbitov i před několika měsíci, v den, kdy by slavil narozeniny. A zažila jsem tam něco nečekaného. S Vaškem jsme se brali mladí.

Bylo nám čerstvých osmnáct a už jsme čekali potomka. Tenkrát se na nic nečekalo. Plnoletost a už se očekávalo, že je to dospělost. Svatba, děti a povinnosti. Měla jsem štěstí.

Na to, že jsem si manžela vybírala v době, kdy jsem byla podle dnešních měřítek velice mladá, na konci puberty, tak jsem si nemohla vybrat lépe. Vašek byl nejen hezký, ale byl i rodinný typ.

Velká rodina

Nebylo nám ani třicet let a vychovávali jsme pět dětí. Tedy převážná část starostí ležela na mně. Manžel se staral o dům a snažil se vydělat peníze. Moc nám ulehčilo situaci, že jsme bydleli u mých prarodičů.

Nemuseli jsme stavět nový dům, jen jsme postupně předělali to nejnutnější v domě stávajícím. Nejprve zemřela babička, pak děda a jak jsme se rozrůstali, nakonec jsme zabrali dům celý.

Návštěvy hřbitova

Vašek před pěti lety náhle onemocněl a do roka byl pryč. I když jsem viděla, jak jeho odcházení bylo plné bolesti, přesto mě jeho odchod zničil.

Sice jsem každý víkend byla pozvána do rodiny nějakého našeho potomka, ale to stesk po Vaškovi zmírnilo jen minimálně. Útěchu jsem našla v návštách hřbitova. Každý týden jsem se v pátek odpoledne sbalila, koupila růžičku a zašla na hřbitov.

Zapálila jsem na hrobě svíčku a položila na náhrobní desku květinu. Byla jsem ráda, že jsem nechala hrob opravit. Když zemřel děda, nechala jsem vyrobit novou náhrobní desku. Z tlustého mramoru.

Pokaždé jsem před hrobem zavřela oči a vyprávěla jsem Vaškovi novinky. Svůj monolog jsem zakončila tím, že se mi stýská.

Den manželových narozenin

Před pár měsíci měl Vašek narozeniny. Koupila jsem velkou svíčku v plastové svítilně, kde byly vylisovaní andělíčci. Připadalo mi to dojemně krásné. V květinářství jsem nechala uvázat kytici a vyrazila jsem na hřbitov.

Zametla jsem náhrobní desku a položila na ni kytici. Vedle náhrobku, kde bylo zlatým písmem napsáno jméno Vaška, jsem rozsvítila svíčku. Zavřela jsem oči a jako vždy jsem mu povídala, co je nového. Měla jsem potřebu se vyznat ze svých citů.

Silná rána

Ve svém nitru jsem mluvila o lásce, o stesku i naději, že se jednou zase shledáme, když vtom se ozvala silná rána. Otevřela jsem oči a dívala se na prasklou náhrobní desku. Byla rozpůlená na dva kusy. Od té doby jsem přesvědčená, že to bylo znamení. Síla našeho spojení nám dala vědět, že se jednou zase shledáme.

Iva K. (70), Brno