Naši předkové si toho stromu velice cenili. Inu lípa! Posvátný strom Slovanů. Co jsme ale nikdo netušil, bylo, že se v jeho kmeni skrývá soška, která nás po staletí chrání.
Od nejútlejšího dětství jsem měla k tomu stromu velkou úctu. Stával před domem mých předků už mnoho staletí. Kolik té lípě bylo let, to nikdo nevěděl.
Odhadovalo se, že jí musí být nejméně půl tisíciletí. Za mého dětství pod lípou sedávala babička. Na jaře se k lípě slétaly včely a hodovaly na sladkých květech, které nádherně voněly.
Ve světle měsíce
Babička s dědou k tomu stromu cítili velkou úctu. „Aničko, upleť našemu stromu věneček z pampelišek,“ říkala mi babička.
A já jsem vždycky věnec upletla, pak ho pověsila na větev stromu a věřila, že si ho v noci vezme nějaká víla a bude s ním tančit na palouku. Mnohdy jsem číhala v noci za záclonou, jestli nějakou vílu neuvidím. Ve své touze vidět víly jsem byla trpělivá.
Jednou jsem možná nějaká mlžná stvoření u stromu viděla. To mi bylo třináct a byla jsem u babičky na prázdninách. Svítil tehdy krásně měsíc. Byl jako to rybí oko. Ze spaní mě probudil sýček.
Nebylo to nic příjemného, protože přesně v tu chvíli se začaly ozývat i další zvuky všude kolem. Byla to magická noc. Vstala jsem z postele a dívala se z okna.
Najednou jsem uviděla bílý stín, jak se vznáší nad záhonky babiččiny zahrádky a míří k naší posvátné lípě. Tolik jsem toužila vidět, co to je, že jsem se obula a vyplížila se tiše z domu.
Našlapovala jsem opatrně a snažila se pokud možno ani nedýchat, aby mě nikdo neslyšel. Ve světle měsíce jsem spatřila, jak se kolem stromu vznáší podivné objekty. Kusy mlhy, které se svým tvarem podobaly postavám.
Pravda, nebo mámení?
Zlehka kroužily kolem stromu a vznášely se nad trávníkem. Dívala jsem se na ně celá ohromená. Až jsem najednou dostala strach. Rozběhla jsem se zpátky domů a byla ráda, že za mnou dveře zaklaply.
Druhý den jsem si prohlížela strom a přemýšlela, zda ta noční zjevení byla pravdou, nebo mámením. Uběhlo dvanáct let a moje babička vážně onemocněla a blížil se její konec. Tehdy jsme se sjeli celá rodina do její chaloupky, abychom se s ní rozloučili.
Znamení?
Stáli jsme kolem jejího lůžka a doufali. I když bylo jasné, že konec je tu. Najednou se zatáhlo nebe, přihnala se bouřka a strašný vichr. Netrvala dlouho. Udeřil blesk, který zasáhl naší lípu.
Rozsekl ji téměř vejpůl přesně ve chvíli, kdy babička zavřela oči a naposledy vydechla. Bylo to hotové znamení shůry. Projel mnou mráz. Teta se pokřižovala a ostatní k tomu neměli daleko. Když déšť ustal a vyšli jsme na zahradu, čekalo nás překvapení.
V kmeni stromu stála soška panenky Marie s děťátkem. Dříve se to tak, jak jsme se později dozvěděli, často u posvátných lip dělalo. Že máme takový poklad i v té naší, jsme do té chvíle vůbec netušili.
Anna(66), Vysočina
